Bylo to krátce po Novém roce. Poslední dny jsem si připadala jako vzducholoď, která se sotva valila ulicemi v tlusté zimní bundě. Čtrnáct dní před plánovaným termínem mě probudil nezvyklý rej v mém podbřišku. Nijak jsem se zatím neděsila. Nebyla to bolest, a tak jsem si říkala, že naše miminko jen nemůže spát. Avšak na záchodě jsem zjistila, že špiním. To už byl příznak porodu!

Trošku rozechvělá jsem se vykoupala a zjistila, že mám pravidelné sedmiminutové stahy. V pět ráno, kdy jsem stále s úsměvem na tváři budila manžela, už byly pětiminutové. Zatímco manžel odjel do práce vyjednat si volno, já si sbalila věci do porodnice a zalezla do pracovny, abych dodělala pracovní smlouvy. V sedm hodin, kdy už manžel běhal po bytě jako lev v kleci a dožadoval se odjezdu do porodnice, jsem volala své kolegyni do práce, aby si přijela pro smlouvy, neboť si hodlám “odskočit” porodit.

V půl osmé jsem na nátlak manžela zavolala svou přítelkyni, která je porodní asistentka a která chtěla být u toho úžasného okamžiku se mnou, coby má osobní porodní asistentka. Vyslechla mě, nahlásila jsem, že mám stahy po třech minutách a ona s klidem odvětila, že soudě podle mé veselosti mám dostatek času.

Věřila jsem jí, nikoliv však můj muž. Takže jsme o hodinu později seděli v autě směr porodnice. Jitka, má kamarádka, mě usadila ve vyšetřovně, odběhla se převléknout a zavolala paní doktorku, která provedla vstupní vyšetření. Prohlásila, že to vypadá dobře a že by do poledne mohl být náš drobek na světě, a společně s Jitkou nás uvedli do Centra aktivního porodu.

Dvě místnosti zařízené v teplých barvách s nádhernými fotkami ještě nádhernějších miminek byly opravdu pěkné. V jedné byla postel, nikoliv však klasická nemocniční, a celkový vzhled byl laděn do žlutomodra. Druhé místnosti vévodila obrovská vana. V rohu byly žebřiny, pytel plněný polystyrenovými kuličkami, gymnastický balon, dvě křesla a konferenční stolek. Naproti byla koupelna se záchodem.

Jelikož jsem vodomil, hned jsem zalezla do vany plné horké vody, kde jsem vegetila téměř po celou dobu. Manžel uklidněn nemocničním prostředím a dozorem odborníků si v klidu četl noviny a popíjel k nim ranní kávu z automatu. Bolestivé stahy přicházely stále po třech minutách, ale bolest začínala být mnohem intenzivnější.

Sled prohlídek a vyšetření srdečních ozev mi začal splývat v jedno. Dávno odbilo poledne a já stále seděla ve vaně a manžel vyměnil kafe za horkou polévku. Podle vyšetření jsem byla ještě v půl jedné otevřená stále stejně jako při nástupu. Paní doktorka proto navrhla zavedení epidurálu a já souhlasila.

Díky tomu jsem byla nucena přejít na klasický porodní sál, kde bylo snad deset stupňů, a zatímco manžel spokojeně klimbal, snažila se anestezioložka a dvě sestřičky mi ho napíchnout. Pravda trošku nám to komplikovaly mé tříminutové stahy, při nichž mě museli pustit a poté se znovu snažily najít ten vhodný bod, přičemž mi vtipně radily, ať prý vystrčím spodní část zad. Neumím to normálně, natož s břichem nápadně připomínajícím obří balon.

Podařilo se jim to po nekonečné hodině a půl. Ale stálo to za to, veškerá bolest odezněla, nebo se alespoň zmírnila do té míry, že se mi po probdělé noci zavíraly oči a chtělo se mi spát. Avšak díky němu jsem se také rychleji otevřela, a tak se za necelých dvacet minut dralo miminko na svět.

Druhou fázi porodu si vybavuji jen mlhavě, protože jsem se usilovným tlačením připravila o kyslík. Jitka podala manželovi kyslík, aby mi ho mezi jednotlivými stahy dával a já si nepřipadala jako host na porodu svého vlastního dítka. Ten mi poctivě po každém stahu kyslík přiložil a v pauzách, kdy jsem se snažila naše dítko dostat na svět, si ho přikládal sám.

Po deseti minutách se ozval nádherný a nezapomenutelný pláč. Na ten krásný zvuk nikdy nezapomenu. První dvě hodiny jsme strávili na porodním sále se svým čerstvě narozeným miminkem... a byly úžasné. Nevěřícně jsme si prohlíželi ten kouzelný uzlíček, který už spokojeně spinkal.

Poté nás převezli na pokoj šestinedělek, kam mě chodila pravidelně navštěvovat a kontrolovat anestezioložka. S epidurálem jsem neměla nejmenší problém. Neměla jsem avizované bolesti hlavy ani zad. Zůstala jen příjemná vzpomínka na pocit uvolnění.

A s drobkem si právě teď užíváme starosti i radosti “velkého kluka”, který začal chodit do školky… 

       
Reklama