Rodičovské dilema: Klára a Robert se hádají, jestli si nechat postiženého Tadeáše doma a zasvětit péči o něj svůj život

Je to těžké a bude ..ale dítě potřebuje mámu.

A dopadne to tak, že si Klára prosadí svoje a budou se hádat tak dlouho, než si Robert sbalí věci a najde si někoho jimého....

Pracovala jsem  u postižených dětí a je to hodně těžké. Pokud  rodiče měli takové dítě doma v péči, pak ho dávali do spec, školy, kde se o něj staral personál, je to zdarma a dítě je tam "vzděláváno", protože všechny děti musí mít nějaké školní vzdělání. A pro tyto těžce postižené jsou právě spec. školy, které jsou zřízeny i u ústavů. Vůbec se nedivím, že tyto děti byly v ústavech, jednou vyrostou a rodiče je nebudou zvládat fyzicky,o psychice nemluvím,to je také těžké. Za  další, opět se zdravotnictví chlubí tím, jak vypiplá různě nedonošené a jinak problémové děti, ale co dál ,.to už se neříká, většinou jsou postižené a to není život jak pro ně tak pro jejich rodiče. Rozhodně nikoho neodsuzuji, pokud dá dítě do ústavu, buďme rádi, že zde jsou na rozdíl od mnoha jiných zemí, kde toto není a tam si musí někoho sehnat na opatrování.Zde navíc dostávají příspěvky od státu na opatrování dítěte a nejsou malé a ženám se ta doba, kdy o dítě pečují, počítá do důchodu. Rod. mají nárok na auto až do výše 200 000 příspěvek, peníze na benzín, atd. To neví běžný člověk, který se o tuto problematiku nestará.

Složitá situace, co si budem. Obávám se, že tohle manželství asi nevydrží. Rozumím, že se paní nechce dítěte vzdát, ale měla by myslet i trochu do budoucna. Teď je to miminko které na první pohled nijak nevybočuje z miminkovskeho chování. Dobře. Ale za dvacet let to bude metrákový chlap na mentální úrovni malého děcka, kterého bude muset někdo zvládnout.

Buďme k sobě upřímní, jednou v tom ústavu stejně skončí, protože matka se o něj nebude moct starat věčně. Jednoho dne síly dojdou.

Takže tohle by paní měla vzít na vědomí, že to mimino nezůstane miminek ani dítětem na věky, tak leda po mentální stránce.

Dobrý den,taky jsem se narodila s handicapem (Dětská mozková obrna) a rodiče se o mě starali,i když to se mnou neměli jednoduché,ale nikdy mě nikam nedali. Do ústavu bych dle mého dítě raději nedala,protože jsem díky své praxi byla na více místech, i v ústavu. Personál tam nemá moc času a některé rodiny ani ty své příbuzné nenavštěvovali. :-/

Tady je opravdu každá rada těžká. O tom si opravdu musí každý rozhodnout sám. Zvážit pro a proti. Také máme postiženého vnoučka, je nevidomý, autista se sklonem sebepoškozování. A mohu Vám říct, že už si ho sama nedovolím hlídat. Je mu 11let, a jakou má sílu ve vzteku, to by člověk nevěřil. Dcery si moc vážím, ale už užívá nějaká antidepresiva, aby to zvládala. Je to opravdu těžký život, vlastně takové sebeobětování. Protože to dítě Vás potřebuje neustále.

Ale mě zaráží, že se nikdo nepozastavuje nad tím, že je tolik postižených dětí v poslední době. Kde je ten zakopaný pes?

Domnívám se, že té ženě nikdo neporadí. To musí ona sama. Znám lidi, kteří postižené dítě dali do ústavu, znám lidi, kteří se o postižené dítě starali sami. Vždy se starají matky, muži dost často od povinnosti utíkají. Každá matka určitě pochopí ženu, která se nechce vzdát dítěte, které počala, odnosila a porodila. Každá matka chová nějakou naději, že to snad nebude tak zlé, jak lékaři předpokládají.

V diskuzi je zajímavý fenomén. Ty, které postižené dítě doma skutečně mají, víno neřeší,  že by mělo být v ústavu nebo kdekoliv mimo domov.  Ty, které to znají jen z novin a vyprávění, často prosazují ústav. Přijde mi dost zajímavé.

dobrý den, také mam hendikepovaného kloučka(nikdy a za nic na světě bych ho nikam nedala je  můj a miluju ho, péče o něho je náročná), ale ten  úsměv sťastnej výraz v očích je  nenahraditelnej.  Musim říct, že mam(máme) štěstí, že máme hodného, milého, obětavého a pomáhajícího manžela(taťku). A co rodina(rodiče, sourozenci? co ty na to říkaji, pomáhaji vám?(mě jo). Určitě bych dala přednost dítěti před chlapem. Těžko radit jak se s tim má vyrovnat on, ale to už asi musí být v tom partnerovi tak nějak daný(cit, pochopení, soucit, láska, obětavost a  hlavně chtění). Myslím že manželovi hodně pomohlo si situaci uvědomit(vážit si toho co má) v lázních, tam teprve viděl jak jsou na tom některé děti(že nejsme jediný). Možná taky nějaká ta návštěva nějakého ústavu by pomohla a uvědomil by si situaci. I ta návštěva nějakého odborného psychologa(všichni) by byla fajn. A jestli by ani takovéhle argumenty ho neobměkčili, tak mu chybí cit a od takového bych dala ruce pryč(to radši žádného taťku). Přeju hodně úspěchů a ať se ten váš manžel vzpamatuje a srovná.

Souhlasím s manželem té paní. Znám díky své práci řadu lidí s postižnými dětmi, pro celou rodinu je lepší, když je takové děcko v ústavu a chodí ho navštěvovat. Miminko je to chvíli, za 20let síli ubydou a děcko je fyzicky dospělé, váha jinde a péče o něj už rozhodně není v silách rodičů. V ústavu si personál má možnost odpočinout a mít vlastní život, tady je to nonstop. Paní nechce obětovat jen sebe, ale všechny.

Hodně smutný přístup otce ke svému postiženému synkovi. Měl by být oporou své manželce a ne se hroutit.Sama jsem zažila něco podobného narodila se nám dcerka manžel měl radost. Až do doby kdy lékaři zjistili, že dcerka je postižena mentální retardací a nevyvíjíci se řeč a další zdravotní potíže. Potom to zjištění přestal mít o dceru zájem s jejím stavem se nesmířil dodnes. Také proběhli hádky a možnost ji dát do ústavu.O tom jsem nechtěla ani slyšet.Rozhodla jsem se že se oni budu starat.Sice už nemám manžela opustil nás našel si jinou ženu se kterou má zdravé dítě a o dceru nemá zájem.Ale nelituji jeho odchodu nestál za to kdyby to byl správný muž otec jednal by jinak a ne se zhroutil a zdrhnul.Staram se o dcerku sama už je skoro dospělá,ale stále je to malé dítě které žije ve svém světě.Neni to lehké chce to někdy moc pevné nervy,ale je to má dcerka,která je mé všechno mám ji ráda i přes to všechno...

Vidím to tak, že bude něco za něco. Jestli maminka prosadí svou, přijde o manžela. On to zřejmě vnímá i jako svou chybu a denně by měl před očima své "selhání" při početí. Takže by asi od rodiny odešel. Jestli maminka svolí k hospitalizaci, do smrti si to bude vyčítat a říkat si, že doma by ho jistě ošetřovala líp a měli by lepší výsledky. Babo raď. A co když bude postižené i to druhé?? Nic přece nelze vyloučit a tatínek by to neměl brát jako nějakou opravdu toho, co se poprvé nepodařilo.

To je ta druhá, méně hezká stránka pokroku v lékařských vědách. Dnes je možné "zachránit" dítě, které by ještě před 50 lety nemělo šanci. Ovšem za jakou cenu. Sice to dítě žije, ale kvalita takového života je přinejmenším sporná, a kvalita života rodičů takového dítěte je v háji. Dřív se takové předčasně narozené dítě urychleně pokřtilo, aby mohlo být poté řádně pochováno. Byla to prostě smůla, pánbu dopustil, lidi s tím byli smíření, počítalo se s tím, že se zdaleka ne všechny děti dožijí dospělosti. Ani společnost s tím nepočítala, že by přežívaly děti, které budou vyžadovat celoživotní péči, a jejich rodiče tak budou vyřazeni z běžného života, a budou všichni závislí na tom, že se o ně někdo postará a dá jim zdroje, aby měli být z čeho živi. Konec konců v mnoha zemích na světě je to tak dodneška, že tamní společnost není tak bohatá, aby si mohla dovolit tento luxus. Je to podobný morální problém jako přerušení těhotenství, spíš ještě o něco složitější, protože nikdo, ani ten doktor, si nevezme "na triko" to rozhodnutí, co ještě zachraňovat a co už ne. Tak se holt zachraňuje všechno. Bohužel za neúměrně vysokou cenu. Podle mého osobního názoru to není dobře.

V roce 2018 se mi narodila dcera v 31tt, což už  není  tak zlé, bohužel se narodila s hydropsem plodu, což u ní  zpusobilo 2 oběhová selhání a řadu dalších komplikacíh. Domů jsme si ji nesli po 4 dlouhých  měsích na kyslíkové podpoře s tím, že by měla všechny své vrstevníky dohnat. Bohužel tomu tak není a nikdy nebude. Má hypotonie těla, vadu zraku, je neslyšící ale po kochlearni implantaci, trpí poruchou polykání, nemluví, nesedí, nechodí dodnes nedrží hlavu a je toho ještě mnoho. Ale svůj styl pohybu jsi našla. Do dnes nevíme její finální diagnózu. Ale nikdy mě nenapadlo, že bychom ji někam umístili. Každý den se o ní starám, jezdíme na rehabilitace, trenuje doma. Ale i přestože je to aktivní ležák je to úžasná usměvavá holčička, která miluje lidi kolem sebe, děti které ji dělají bubliny z bublifuku, je komunikativní, ukáže radost, smutek, naštvaní. Jezdíme na výlety, chodime na vystaví pro děti na divadlo. Vše co ze zdravím dítětem. To že máte doma dítě s hendikep život nekončí, jen je potřeba jsi ho trochu upravit. Ano není to lehké, jsou dobré a špatně dny. Ale tyto děti ukáží jiný směr. A jak je psáno v jedno článku, tyto speciální děti jsi vybírají jen rodiče u kterých vědí, že ten jejich osod zvladnou. Mi mame doma jednu úžasnou bojovnici, která se svým osudem pere kazdy den a za každý její sebemenší posun vpřed jsme nesmírně pyšní, byť je to jen jiné postavení ruky či vydrží o 2 sekundy déle držet hlavu

I když jsou ústavy v lepším stavu než v minulosti, tak nikdy nedostanou děti to co doma. I postižené dítě potřebuje lásku. Tak či tak to časem manžel stejně vzdá a odejde

Velmi těžká situace. Zajímavé, že se v drtivé většině zhroutí muž... Já bych se také nedokázala dítěte vzdát. Prognózy se mohou změnit a cílená péče dělá divy,  často.  V ústavu dostane zjem základní péči a nikdy neudělá pokrok,  protože prostě na něj bude minimum času.  Neumím si představit,  že bych měla mít v této situaci další dítě a  vědět, že že ústavu leží malý nešťastný chlapeček, který měl nespravedlivý start do života a já jsem ho ještě odkopla. Myslím, že by měli manželé vyhledat  velice rychle odbornou terapii, q najít společnou cestu.  Takto chce každý úplný opak a bílý na tom bude malý syn a případný sourozenec.  A když by to vážně nešlo, tak já osobně bych tedy asi dala přednost dítěti. Jsem ráda, že toto nemusím řešit. Mimochodem,  jak si muž představuje to "až povyroste,  dáme ho pryč". Kdy?