Foto: Shutterstock
Kvůli manželovi málem došlo na nejhorší, popisuje Tereza (48)
Vysvědčení našich dětí jsem vždycky brala s rezervou. Zato můj bývalý manžel to hrotil. Věčně na děti řval, že z nich nikdy nic pořádného nebude. Přitom nosily domů dvojky, maximálně trojky, což na druhém stupni základky není vůbec špatné. Dcera je flegmouš, nebrala si to tolik k srdci. Jenže syna deptal neskutečně. Když byl v šestce, vůbec mu nešla chemie. Hrozila mu na konci roku čtyřka. Bylo kolem toho doma haló, syn vystresovaný na maximum. Pořád ležel v knížkách, jenže dostatečnou nakonec přece jen donesl. Jeho otec strašně řval, kritizoval ho a nakonec prohlásil, že takového budižkničemu živit nebude. Kluk utekl s pláčem do pokojíku. Po chvíli jsem ho šla utěšit, ale krve by se ve mně nedořezal. Stál v otevřeném okně na parapetu, že skočí dolů. Bydleli jsme v osmém patře! Podařilo se mi ho přemluvit, aby šel zpátky. Takové nervy už nikdy zažít nechci. Požádala jsem o rozvod a dneska si žijeme víc v klidu.
Dceru jsme našli spát na nádraží, vzpomíná Eva (44)
Taky jsem byla tou maminkou, která po dětech vyžaduje, aby nosily samé jedničky. Dcera to tak vždycky měla, škola jí nedělala potíže, nepotřebovala se ani moc učit. Jenže když do šesté třídy nastoupila na víceletý gympl, najednou byly dobré známky fuč. Plno předmětů nezvládala a já ji kvůli tomu pořád honila do učení. Trojky v pololetí pro mě byly noční můrou, kterou jsem na vysvědčení na konci roku už nechtěla vidět. Dcera se snažila, platila jsem jí doučování, jenže to nepomáhalo. Když mi tak týden před vysvědčením oznamovala, že minimálně dvě trojky tam budou, vybuchla jsem. Řekla jsem jí, že mě strašně zklamala, ať mi neleze na oči. A ona druhý den nepřišla ze školy. Hledali jsme ji všude možně, marně. Nakonec mi večer volala kamarádka, že Natálku zahlédla u vlakového nádraží. Okamžitě jsme se tam rozjeli a našli ji spící na lavičce. Se sbalenou taškou. Málem mi to utrhlo srdce.
Měla jsem strach o život, vypráví Markéta (19)
Kvůli vysvědčení jsem ve třinácti utekla z domu. Propadla jsem z fyziky i matiky, vůbec mi to nelezlo do hlavy. K tomu jsem se chytla party, takže na učení taky nebylo moc času. Prostě těžká puberta. Naši šíleli a vyhrožovali, že jestli ty koule na vysvědčení fakt donesu, budu mít ze života peklo. A tak jsem se tam rozhodla nevrátit. Posledního června vedla moje cesta místo do školy na autobus do Prahy. Tam mě ale odvaha opustila. Najednou člověk neví, kam jít, co si počít. Byly i myšlenky na sebevraždu. Na mostě mě naštěstí přemohl strach. Když mě pak v parku začali obtěžovat nějací feťáci, byla jsem ráda, že kolem šla policejní hlídka. Odvezli mě domů. Naši asi byli rádi, že mě mají zpátky. Moje známky pak vzdali a já šla na učňák.
Nový komentář
Komentáře
Já jsem teda velice ráda, že my u našeho syna nikdy neměli problém s tím, že by domů nosil špatné známky. Spíše naopak. Ve své třídě byl jedním z nejlepších. Však i na poslední vysvědčení v deváté třídě měl pouze jednu dvojku. To považuji za velký úspěch. I absolventské mikiny si jako třída nechali udělat velmi pěkné. Teď už se ale nemůže dočkat až půjde na střední. Já jen doufám, že tam s těmi dobrými známkami bude pokračovat. :)
Já své děti nikdy za známky nehubovala, jen jsem občas synovi domlouvala, protože na učení až moc kašlal, někdy si dal říct a někdy né
Někteří rodiče to opravdu přehání. My jsme za známky výprask nedostávaly, ale naši neměli moc důvod. Taťka když něco, tak frflal a mamka byla spokojená.
Doufám, že až budou děti větší, tak si budu uvědomovat, že známky opravdu nejsou vše. Sama jsem se učila lépe než průměr, ale jsem nervák a každá větší zkouška byl zážitek. Táta to moc neřešil a mamka podporovala. Budu ráda, když děti sami budou chtít studovat, ale nebudu je za každou cenu nutit.
na přesdržku tito rodiče a paradoxně jsou to většinou , ti co školu tak tak prolezli - inteligentní člověk toto prostě bere jak to je , každý nemůže být atomový věděc moje holky za známky nikdy trestané nebyly a byly vždy v pohodě , všichni jim to záviděli - já totiž za známky byla strašně bita a zařekla jsem se , že moje děti toto nikdy nezažijí
Promiňte mi můj slovník, ale někteří rodiče jsou vážně kreténi.
Smutné, ale bohužel,každý rok se opakující.