Například to, že nemají kde bydlet nebo vydělají tak málo peněz, že s nimi nevystačí. Znám mladé páry, které mají malé děti a bydlí s rodiči v panelákových bytech. Nechtějí, ale musejí. A denně se modlí, aby se stal buď zázrak a oni se probudili ve svém bytě, i kdyby to měla být pidigarsonka, nebo sázejí sportku a věří v to, že vyhrají. A roky jim mezitím utíkají.

"My sice bydlíme sami, ale já jsem na mateřské a manžel vydělá tak málo, že nás rodiče podporují," přiznala se mi jedna mladá žena, kterou často potkávám. "Jsme rádi, když nás pozvou na oběd, občas koupí dětem něco na sebe nebo nám přispějí na benzín. Oba ještě vydělávají, takže jsou na tom lépe než my. A nemají tak vysoké nároky jako my. Myslím, že jsou rádi, že nám mohou pomoci."
Co k tomu říct? Odsoudit je za to, že jsou "vypočítaví" a spoléhají na rodiče, kteří mají také nárok na to, aby si konečně dopřáli, na co dříve neměli čas či peníze, nebo jim dát za pravdu? Že rodiče mají pomáhat, dokud chtějí a pokud to jde?

A pak je tu ještě kategorie rodičů, kteří nenabízejí dětem společné bydlení, ani jim finančně nepřispívají, ale přiloží ruku k dílu, třeba pokud jde o hlídání. "Nemít matku, která mi už od dvou let hlídá malého, tak buď o práci vůbec nezavadím nebo mě jednoduše vyrazí kvůli tomu, že jsem s klukem pořád na nemocenské," netají se svým vřelým vztahem k matce má bývalá kolegyně. "Máma je vdova, a tak je ráda, když má přes den společnost. Ráno ke mně přijde, nakoupí, poklidí a postará se o malého. Nemyslím si ale, že jsem na ní v pravém slova smyslu závislá. Ona je ráda, když může být s Lukáškem. Připadá si aspoň užitečná. A je to navíc stejně jen dočasná výpomoc."

A tak nevím, jestli to bez rodičů v dospělosti jde nebo nejde. A jestli "pupeční šňůra" dodatečně nenaroste tam, kde nejprve vznikne ekonomická závislost a pak i ta citová.
"My se raději uskrovníme, než bychom se nechali vydržovat stárnoucími rodiči, ať už mými nebo manželovými," tvrdí jedna z mých dobrých kamarádek. I ona je na mateřské, ani její muž není multimilionář, ale nestěžuje si.
"Asi by mi vadilo, že ještě nestojím na vlastních nohou. Že mám dítě a že mě někdo zároveň musí podporovat. Naštěstí můj muž je také skromný, a tak nám stačí stará škodovka a dva plus jedna v paneláku. Nechci být rodičům na obtíž. A taky nechci, aby nám pak do všeho mluvili. To budu radši chudá, než aby mi někdo říkal, co a jak mám dělat, a to jenom proto, že mě v neděli pozve na kus žvance." :-))

No, ne každý je asi takhle radikální jako moje kamarádka. Je to asi hodně individuální. Někoho možná zavazuje už to, že jde jednou za rok k rodičům na oběd, druhý to tak má každou druhou neděli a ani mu to nepřijde hloupé...

 

          
Reklama