Pomáhat rodičům by měla být samozřejmost. I Zina (32) to tak cítí. Jenže v posledních letech si připadá spíše jako štvaná zvěř. Už ani nepamatuje, kdy prožila klidný víkend jen se svým manželem a dětmi. Veškerý volný čas totiž tráví ve svém rodném domě.

Naši věčně něco potřebují! Týden co týden. Mají pocit, že u nich musíme s rodinou trávit všechny víkendy a pomáhat jim. Tak jako byli zvyklí, když jsme s bráchou ještě bydleli u nich. Jeden víkend potřebují pořezat dřevo, další zase vyplít zahrádku, jindy to je třeba zavařování… Nechci působit jako nevděčná dcera, která kašle na své rodiče, ale už toho delší dobu máme až nad hlavu, hroutí se Zina, která víkend co víkend přemlouvá manžela, aby se za nimi přece jen vypravili, protože jim to už slíbila.

unava

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Oni vůbec nechápou, že já i můj bratr také máme svých starostí dost a musíme se věnovat svým rodinám a domácnostem. Když se jim to ale snažíme vysvětlit, tak se mamka pomalu rozpláče a tvrdí, že už je nemáme rádi a zapomněli jsme, co pro nás udělali. Pokud i nadále odoláváme, vytáhne trumf. Vypráví o tom, jak tu nebudou věčně. Že tátu poslední dobou pobolívá u srdce a ani ona se necítí ve své kůži. Já pak zkrátka nemám na to, abych řekla, že přijedeme až za čtrnáct dní,“ krčí rameny. Jenže jak z toho ven? A je vůbec správné odmítnout rodiče, kteří potřebují pomocnou ruku?

Co na to odborník?

Zeptali jsme se psycholožky Jitky Jeklové z brněnské psychologické poradny.

Vždy záleží na mnoha faktorech. Určitě je důležité, jak jsou celkově nastaveny vztahy v rodině a pravidla ohledně sdílení, ale i pomoci mezi jednotlivými členy. Je důležité, aby každý člen rodiny byl respektován, resp. aby byly respektovány jeho potřeby a přání, které ale nemohou jít proti zájmům ostatních.

Dospělé děti mají své rodiny, své povinnosti a závazky, ale i právo na to, aby si svůj volný čas organizovaly tak, jak uznají za vhodné. Jistě, kontakt se stárnoucími rodiči je důležitý, ale na frekvenci je potřeba se domluvit a shodnout. Nejvhodnějším řešením se opět jeví dohoda na kompromisu. Nejhorším pocitem je vnímat cokoli jako nechtěnou povinnost. 

S rodiči i sourozenci bych doporučila pevně vyřčenou dohodu o tom, kdy a kdo bude přijíždět a za jakých podmínek. Zohlednit by se měla nejen vzdálenost od bydliště rodičů, ale i vytíženost jednotlivých členů. Skutečně není dost dobře možné, aby se každý víkend jezdilo několik set kilometrů, zvlášť když jsou v rodině malé děti, nebo jakékoli jiné omezení včetně třeba akutních nemocí.

Může se ovšem stát, že zcela výjimečně budou potřebovat rodiče něco navíc, nebo naopak některý z dospělých potomků nebude moci v dohodnutou dobu přijet. Vše lze v tomto případě opět řešit dohodou.

Také se může stát, že v době, kdy rodiče budou skutečně potřebovat s čímkoli pomoci, nebude moci vypomáhat žádný z potomků. Pak můžeme nabídnout, že pomoc zajistíme, ale jinak než naší přítomnosti. Například na konkrétní práci je možno najmout firmu či zařídit sousedskou výpomoc a podobně. 

Naznačenému vydírání nemocí bych doporučila nepodléhat a rodiče např. upozornit, že pokud jim skutečně není dobře, tak jim telefonicky objednávám teď hned lékaře či sanitku. 

Důležité je dohodnuté vždy dodržet, neboť je to pro obě strany jistotou, na kterou se mohou spolehnout.

jitkaPsycholožka a psychoterapeutka Jitka Jeklová studovala psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a psychologické poradenské práci se věnuje už téměř 20 let. Více než 17 let působí v pedagogicko-psychologické poradně, kde se věnuje diagnostice, ale i terapeutickému vedení dětí a dospívajících. Více informací naleznete ZDE.

Čtěte také:

TÉMATA:
RODINA