Pomáhat rodičům by měla být samozřejmost. I Zina (32) to tak cítí. Jenže v posledních letech si připadá spíše jako štvaná zvěř. Už ani nepamatuje, kdy prožila klidný víkend jen se svým manželem a dětmi. Veškerý volný čas totiž tráví ve svém rodném domě.
„Naši věčně něco potřebují! Týden co týden. Mají pocit, že u nich musíme s rodinou trávit všechny víkendy a pomáhat jim. Tak jako byli zvyklí, když jsme s bráchou ještě bydleli u nich. Jeden víkend potřebují pořezat dřevo, další zase vyplít zahrádku, jindy to je třeba zavařování… Nechci působit jako nevděčná dcera, která kašle na své rodiče, ale už toho delší dobu máme až nad hlavu,“ hroutí se Zina, která víkend co víkend přemlouvá manžela, aby se za nimi přece jen vypravili, protože jim to už slíbila.
Zdroj fotografií: www.shutterstock.com
„Oni vůbec nechápou, že já i můj bratr také máme svých starostí dost a musíme se věnovat svým rodinám a domácnostem. Když se jim to ale snažíme vysvětlit, tak se mamka pomalu rozpláče a tvrdí, že už je nemáme rádi a zapomněli jsme, co pro nás udělali. Pokud i nadále odoláváme, vytáhne trumf. Vypráví o tom, jak tu nebudou věčně. Že tátu poslední dobou pobolívá u srdce a ani ona se necítí ve své kůži. Já pak zkrátka nemám na to, abych řekla, že přijedeme až za čtrnáct dní,“ krčí rameny. Jenže jak z toho ven? A je vůbec správné odmítnout rodiče, kteří potřebují pomocnou ruku?
Co na to odborník?
Zeptali jsme se psycholožky Jitky Jeklové z brněnské psychologické poradny.
Vždy záleží na mnoha faktorech. Určitě je důležité, jak jsou celkově nastaveny vztahy v rodině a pravidla ohledně sdílení, ale i pomoci mezi jednotlivými členy. Je důležité, aby každý člen rodiny byl respektován, resp. aby byly respektovány jeho potřeby a přání, které ale nemohou jít proti zájmům ostatních.
Dospělé děti mají své rodiny, své povinnosti a závazky, ale i právo na to, aby si svůj volný čas organizovaly tak, jak uznají za vhodné. Jistě, kontakt se stárnoucími rodiči je důležitý, ale na frekvenci je potřeba se domluvit a shodnout. Nejvhodnějším řešením se opět jeví dohoda na kompromisu. Nejhorším pocitem je vnímat cokoli jako nechtěnou povinnost.
S rodiči i sourozenci bych doporučila pevně vyřčenou dohodu o tom, kdy a kdo bude přijíždět a za jakých podmínek. Zohlednit by se měla nejen vzdálenost od bydliště rodičů, ale i vytíženost jednotlivých členů. Skutečně není dost dobře možné, aby se každý víkend jezdilo několik set kilometrů, zvlášť když jsou v rodině malé děti, nebo jakékoli jiné omezení včetně třeba akutních nemocí.
Může se ovšem stát, že zcela výjimečně budou potřebovat rodiče něco navíc, nebo naopak některý z dospělých potomků nebude moci v dohodnutou dobu přijet. Vše lze v tomto případě opět řešit dohodou.
Také se může stát, že v době, kdy rodiče budou skutečně potřebovat s čímkoli pomoci, nebude moci vypomáhat žádný z potomků. Pak můžeme nabídnout, že pomoc zajistíme, ale jinak než naší přítomnosti. Například na konkrétní práci je možno najmout firmu či zařídit sousedskou výpomoc a podobně.
Naznačenému vydírání nemocí bych doporučila nepodléhat a rodiče např. upozornit, že pokud jim skutečně není dobře, tak jim telefonicky objednávám teď hned lékaře či sanitku.
Důležité je dohodnuté vždy dodržet, neboť je to pro obě strany jistotou, na kterou se mohou spolehnout.
 |
|---|
Čtěte také:
- „Dcera v patnácti střídá kluky jako ponožky! A všem na očích,“ stýská si Radka
- „Naše děti jsou akční, ale jen online,“ stěžuje si jejich maminka
Nový komentář
Komentáře
No jo, tohle já znám. V mnohých rodinách je tohle zakořeněné. Ještě jako dítě si pamatuju, že se všichni v sobotu naskládali do auta a jelo se k prababičce. I když bylo hnusně, i když bylo mínus dvacet. I když bylo někomu blbě... prostě sobota doma, to neexistovalo. Dovezl se prababičce nákup, uklízelo, mylo, babička s mamkou jí koupali... K doktorovi nechtěla, ale psych. v pohodě nebyla. Mamka prababičku pamatovala ještě jako milou paní. Já jako vzteklou bábu. Po celodenní práci uvařila čaj, někdy i ohřála párek. Ale jen pro dědu. On jako syn měl nárok, my ostatní ani sleničku vody. Voda a svačina se vozila s sebou. Otročina pokračovala několik let. Než byla prababička natolik nesamostatná, že musela do domova důchodů. Sice by babička s dědou měli být ze situace poučeni, ale není tomu tak. I když by si mohli objednat nařezené dřevo. I když ho prodává jejich známý a za nařezané se nabízel že by neúčtoval nic navíc, neexistuje. Přivezou se kusy dřeva, svolají rodinu a my musíme nastoupit na řezání i když si někteří musí brát dovolenou. Musí být prostě všechno HNED! Já je mám samozřejmě ráda, to ano. A ráda zajedu na návštěvu. Ale tohle je fakt šílené. A není to jen o dřevu. Se zavařováním je to naprosto to samé. Jako by to bylo u nás.
Hanba by mě fackovala, kdybych od svých dětí chtěla, aby skákaly kolem mě a mého domu, místo žily svůj život. I finančně bychom je vyžadováním pomoci zneužívali. Cesta není zadarmo. To by je těch pár kompotů přišlo pěkně draho. Jsme šťastní, když přijedou na návštěvu. Posekaná zahrada je jen bonus, který nevyžadujeme.
Když šedesátníci nemají sílu vyplet zahrádku (není to těžká práce, jen otravná), tak si tam mají dát beton, ne ničit manželství svých dětí.
KDYŽ SE CHCE VŠE JDE....já dokážu krom strkat prsty k opravě elektriky vše....v kuchyni, stavbě, na poli, v maštali,veškerou drůbež opatřit, vymalovat byt, natřít nábytek, vypěstovat rostlinky ze semínek, ušít, háčkovat, vyšívat, drhat, gumičkovat....uf toho je
pracovala jsem o dušu jak u rodičů či u tchánovců 
a su tady 
Střídala bych se s bratrem po víkendech jeden oni, jeden my...
my jsme to měli zrovna tak s mými rodiči, vím, co to je. Bez nás neudělali nic, jezdili jsme k nim kolikrát i v týdnu po práci (je to od nás 15 km) soboty byly samozřejmostí.
A to těm rodičům nevadí, že tímhle vydíráním můžou taky klidně zničit manželství svých dětí? Žádný manžel (ani manželka) není tak svatý, aby dlouhodobě víkend co víkend jezdil makat k tchánovcům, na úkor svého volného času, svojí rodiny, svých zájmů a odpočinku od zaměstnání... Navíc i on má nejspíš svoje rodiče a taky by je rád čas od času viděl
Když to vezmu z druhé strany, netrvalo by dlouho a s manželem přemlouvajícím mě každý víkend k tomuto bych se velmi rychle nepohodla. A to i v případě, že by mě nenutil a jezdil by tam sám. Člověk je celý týden v práci, tak by si aspoň ten víkend rád užil společně s rodinou při něčem oddechovém, výletech a podobně.
Takže ti rodičové můžou mít brzy na svědomí rozvody svých dětí. Ale možná by jim to i vyhovovalo, kdo ví
tak to mi nějak hlava nebere, mamce jezdím pomáhat až teď, kdy jí je 72 a je vážně nemocná, sama svoje děti čas od času poprosím o výpomoc, ale pokud se jim to nehodí, tak se zařídím jinak, nedovedu si představit, že by tu strašily každý víkned, jsem ráda, že máme svůj klid, i když mám děti dospělý i ještě poměrně maly(nejmladší 12)
U nás je to na dohodě, když něco potřebujeme a není to často, kluci pomohou a mi zase rádi pohlídáme vnoučata a nebo se sejdeme jen tak na jídlo a pokec.
Mickey Mouse — #8 Přesně tak, pravděpodobně vůbec nejde o tu práci, ale o to, aby někdo přijel. Rodiče neumí být sami, tak si vymýšlí tisíc záminek, proč musí potomstvo za nimi jet. A na to, aby jim tu práci udělal někdo jiný, by nejspíš nepřistoupili.
No a stěhovat se taky nebudou, protože přece ten dům opečovávají pro ty děti, které to jednou všechno zdědí. 
Tady pomůže jen striktně stanovit, kdy se budou návštěvy konat, maximálně jeden víkend za měsíc, a i to je dost, a pak to dodržovat. Oni si rodiče zvyknou a o to víc se pak budou těšit. Na řeči typu "já už tady dlouho nebudu, mám podlomené zdraví" lze buď cynicky odpovědět "z jakých květin si budeš přát věnec na hrob?" nebo méně cynicky nabídnout okamžité zajištění lékařské péče odborníků specialistů, včetně odvozu tamtéž. Obvykle se ukáže, že to bylo jen nějaké to "ujímání", a o doktoru ani slyšet.
gerda — #9 Můj mladší brácha jezdí s rodinou každých 14 dní tchánovcům na chatu. Také je to proto, že je tam vždycky "potřeba něco udělat". Také si o tom myslím svoje, ale když si to nechá líbit...
Mickey Mouse — #8Hele, ale najmout si někoho na tyhle práce znamená platit. Děti pomáhají samosebou zadarmo, takže práce je udělaná a nic to nestálo. Pochybuji, že by to chtěli rodičové platit
- možná ještě tak, kdyby jim to děti zařídily a zaplatily samy.
Rodiče se podle mě chovají nanejvýš sobecky, opravdu vyděračsky
. A mělo by se jim nalít čistého vína. Je možná jen otázka času, kdy takhle rozloží dětem jejich rodiny
. Protože zeť nebo snacha takové zotročování bere ještě citlivěji. Navíc - taky snad i oni mají rodiče, i k nim se jezdí pracovat? 
Pokud je to skutečný případ, moc se všem se divím. Tihle rodiče mi připadají jak z předminulého století. Dnešní jsou daleko operativnější i osvícenější. Já třeba bych strašně ráda žila v chaloupce u lesa
. Měla tam drůbež, kozu, králíky, možná i kravičku 
... Ale nemám řidičák, neumím s cirkulárkou, neopravím si ani plot ani nenatřu futra
. Takže vím, že bych otravovala všecky kolem, to nechci, a proto musím zůstat v bytě.
gerda — #4 Souhlasím. První mne napadlo, že by měli s rodiči domluvit stěhování. Pokud už rodiče nezvládají starost o domek a zahradu, měli by se přestěhovat do bytu a rodinný dům pronajmout nebo prodat.
Většina těch výpomocí jsou práce, které s klidem lze o týden odložit. Navíc je to všechno robota, kterou rodiče fakticky nepotřebují od dětí. O zahradu se jim může postarat najatá firma, dřevo mohou koupit pořezané a naštípané, zavařovat ovoce nemusí. Když děti tu práci neudělají, rodičům o život ani o zdraví nepůjde.
Připadá mi, že si maminka jen hledá záminky, jak děti natahat do baráku, aby si tam nepřipadala sama.
od svých rodičů tohle neznám . a pokud budu moci spolehnu se jen sama na sebe . zavčasu si dám žádost do domova ( jen pro případ ) abych nezatěžovala děti , mají svého dost , tím spíše , že budou pracovat do 67
zlá teta — #5Přesně tak. Maminku jsem měla do jejích nedožitých 87 let. Posledních pět let zápasila s rakovinou, operace, chemoterapie v jednom kuse. Ale vysloveně odmítala, abych kolem ní skákala a pečovala. Byla stále soběstačná a chtěla to tak mít. Já jí dělávala pouze doprovod do špitálu a z něj, vyřizovala vyšetření, dělala jí garde. Pracovala na zahrádce, prala, uklízela - jenom to vaření jsem ráda obstarala a jedla s námi. Ona nerada vařívala odjakživa, tak to bylo jediné, s čím souhlasila. Nechápu rodiče, co psychicky vyssávají děti, které se rozhodně neflákají a mají svého nad hlavu. Navíc se mi opravdu zdá, že těmto rodičům dohromady nic není, jenom si dokazují svoji moc nad dětmi.
To si nedovedu vůbec představit. Mám už jen maminku, a i když už sotva chodí, stále by spíš opečovávala nás "děti". A abych jí něco pomohla, musím se pídit, co je vlastně třeba.
Oni na to nestačí, vy na to nestačíte. Takže by možná bylo dobré dohodnout se na nějaké změně. Podle toho, že se tam jezdí robotovat usuzuji, že se jezdí do rodinného domku. Jestli nemůžete bydlit společně, což by bylo určitě časově pohodlnější, pak je asi nutné přesvědčit rodiče, aby "pustili" nepohodlné bydlení, které zaměstnává celou širokou rodinu a které nezvládají. Třeba pod záminkou mít je blíž - ať prodají chalupu a jdou do bytu se vším komfortem. A hned se uvidí, jestli se jen vymlouvají a vydírají, anebo se skutečně zdravotně zhoršili.
kareta — #1tak tak, pravdu díš
jinak píše, že má bratra. to spolu nemluví? však by stačilo přijet na střídačku. tenhle víkend já a příští ty. tudíž má návštěvu 1x za 14 dní ne?
kareta — #1 souhlasím
Rozkošné, jestli nestačí na zahrádku, tak zrušit a zavařování taky. Posekat dříví je nesmysl, prodává se nařezané. Rodiče vydírají a vyžívají se v tom. Podle věku pisatelky jsou vcelku mladí, tak jen nacvičují s dětma prostná.