Jana do svých pěti let vyrůstala se sestrou a oběma rodiči. Byla hodně malá, aby si mohla pamatovat vroucí lásku rodičů.
Rodiče se rozvedli, když bylo Janě necelých šest let. Janina matka si záhy našla nového partnera a nového “tatínka” pro ni a její sestru. Po několika letech se s ním však opět rozvedla. S otcem se Jana vídala jednou za čtrnáct dní. Bohužel to však nebylo takové, jako kdyby byli všichni čtyři pohromadě. Otec si našel partnerku s dětmi a čím dál míň se o Janu zajímal.

Roky plynuly a Jana se dostávala do pubertálních let, sestra vylítla brzy z hnízda. Matka se po letech podruhé rozvedla a našla si nového přítele. Nedokázala být sama. Jana jí to nikdy neznepříjemňovala. Nikdy si nedovolila matce něco říct ohledně jejích partnerů, i když se kvůli tomu trápila. Matka vždy dávala přednost mužům než dětem. A to jí Jana nikdy nemohla odpustit. Matka si domů vodila muže a vybírala potenciálního partnera pro budoucnost. Jana z toho bývala špatná. Zamykala se v pokoji, když u nich nějaký muž přespával. Měla strach, že ji bude obtěžovat. Často nemohla usnout a ráno chodila do školy nevyspalá. Její prospěch byl dost špatný. Matka to však neviděla.

A Jana sama na sobě nedokázala pracovat. Potřebovala pomoc. Matčiny večerní mužské návštěvy v Janě vyvolávaly strach. Často jezdila k sestře a jejímu příteli spát, jelikož se doma bála. Matka si po čase konečně našla nového partnera. To už Janě bylo šestnáct. Smířila se s tím, že u nich ten muž bude žít. Byl to slušný člověk. Přesto však v Janě strach zůstal a nadále se ve svém pokoji zamykala. Bohužel byla psychicky na tom špatně. Pořád jen plakala.

V sedmnácti se zamilovala. Byla to její první opravdová láska, se vším všudy. Bála se o ni, že ji ztratí. Moc pro ní znamenala. Asi proto, že cítila opravdovou lásku, kterou nikdy nepoznala. Neustále měla strach, stále se vracela zpět do vzpomínek. Bála se, že jí ublíží, že ji opustí, zradí.
Matku partner opustil po třech letech. Janu její přítel opustil a zradil, ale až po dlouhých letech. Vzpomíná na ni stále, v dobrém, ale i v tom zlém.

Láska jí zanechala dost hluboké šrámy na duši. Neustále se jí v hlavě honí zlé vzpomínky, špatná slova, kterých se nemůže zbavit. Nedokáže se s těmi myšlenkami poprat. Stále má z něčeho strach, nedokáže se radovat ze života, koukat do budoucna. Ačkoli má partnera, bojí se, že ji opustí, že to s ní nemyslí vážně, že ji jen využívá. Kam by však potom šla, když nemá domov? Ani jeden z rodičů o ni nestojí. Občas jí zavolají, ze slušnosti. Jak moc by si přála lásku rodičů, mít oba rodiče, mít se kam vrátit. To kdysi měla, u cizích lidí, u bývalého partnera. To však bohužel také ztratila.

Její dospívání ji psychicky poznamenalo na celý život. Jak však dlouho Janin přítel vydrží její pesimistický pohled na svět? Toho se Jana bojí. Bojí se toho, že dopadne jako její matka. Bez muže, sama. Takto však dopadnout nechce.

Přemýšlí o návštěvě psychologa, ale bohužel s tím nemá žádné zkušenosti. Bojí se, že na ni budou lidé hledět jako na osobu, která se sama neumí s ničím vyrovnat. Ale sama ví, že odbornou pomoc potřebuje.

Co byste jí vy, čtenářky, poradily?