61d416d03758bup.jpg
Foto: Shutterstock

Její mamince i tatínkovi táhne na osmdesát let a oba trpí vážnou chronickou nemocí, která jim nedovoluje plnohodnotně se o sebe postarat. Přestalo stačit i to, že za nimi denně docházela pečovatelka. „Trnula jsem, že se jim něco přihodí, když jsou doma sami. Už to takhle nešlo dál. A tak jsem pro ně zařídila byt v domě s pečovatelskou službou. Je to v našem městě, takže bych za nimi mohla docházet na návštěvu třeba denně. Tak jsem si to alespoň malovala. Jenže za nimi nesmím,“ krčí rameny jejich jediná dcera Pavlína. Její rodiče si totiž připadají ukřivdění.

„Nemohou se smířit s tím, že jsem je dala do domova důchodců, jak tomu říkají, a nepostarala se o ně sama. Co na tom, že jde o luxusní dům s pečovatelskou službou, který mě měsíčně stojí majlant? To jim jako projev lásky nestačí. Pro ně je to prachsprostý důchoďák, kam za nic na světě nechtěli. Já, nevděčná dcera je tam ale šoupla. A tak se mnou přestali komunikovat. Nezvedají mi telefon, když přijdu na návštěvu, neotevřou. Nebo se mnou prostě nemluví,“ popisuje Pavlína, která si jako špatná dcera nepřipadá.

Mám dvě děti na základce, manžela, domácnost a náročnou práci. Nemohu ji opustit, abych se věnovala nemohoucím rodičům. Kdo by za mě platil účty? A kdo by se věnoval rodině? To je zkrátka nerealizovatelné. Jenže oni si to nenechají vysvětlit,“ trápí se Pavlína. Jen doufá, že to časem pochopí, aby se stihli včas usmířit.

Čtěte také:

Reklama