Působíte jako spánková poradkyně a antropoložka. Co je náplní vaší práce?
Jako spánková poradkyně pracuju přímo v rodinách a pomáhám jim pochopit situaci, ve které se nacházejí a dávám jim na zvážení různé možnosti, jak spánek vyřešit. Jako medicínská antropoložka se zabývám etnografickým výzkumem dětského spánku v Čechách i na Slovensku. Podílím se na vzdělávání odborníků, pediatrů, laktačních poradkyň apod.

Proč zrovna dětský spánek? V čem je specifický?
Vždycky mě to ke spánku táhlo. Už jako malá holčička jsem měla velmi živé sny, byla jsem hodně citlivá. Všechno jsem intenzivně prožívala. Potom jsme se věnovala žurnalistice a dostala jsem se jako zahraniční korespondentka do Anglie, kde se mi narodila dcerka. Začala jsem pociťovat velký tlak na to, jak si společnost představuje, že by dítě mělo spát. Přitom realita byla úplně jiná. To mě přivedlo ke zkoumání spánku, ke studiu antropologie a k vlastnímu výzkumu. Založila jsem stránku Prosím spinkej pro rodiče, kteří nechtějí nechat dítě o samotě vyplakávat, pro rodiče, kteří chtějí děti uspávat a mít je u sebe. To je jeden ze stylů rodičovství.

Představy o dětském spánku se podle vás liší od reality. Co si tedy společnost představuje?
V Anglii je velký tlak na to, aby se maminky vracely co nejdřív do práce. To znamená, že se tam tlačí, aby se děti co nejrychleji naučily samostatnosti a rodiče je mohli nechat celý den v jeslích a pracovat. Existují tam i spánkoví trenéři. Ti rodičům radí, jak už malá miminka vytrénovat do potřeb pracovního trhu. Má na to vliv víc faktorů, kromě práce taky vliv z historie. Ten působil i v československém prostředí. Do prvních příruček u nás se dostala doporučení, že by se malá miminka měla nechat vyplakat, aby se v noci nebudila. Ale v rodinách už vnímám docela různorodou situaci. Někteří rodiče se tím řídili, ale jiní ne. V naší nedávné historii je velmi intezivně vidět časté společné spaní s dětmi, nošení i dlouhodobé kojení. Tento přístup u nás není žádným novým trendem, vždy patřil k jedné z rodičovských cest.

Dá se dítě opravu vytrénovat, aby spalo tak, jak chceme?
Dětský spánek prochází v průběhu vývoje mnoha změnami. Někteří rodiče, kteří mě vyhledají, si myslí, že dítě má spát jako dospělý, že ho večer uspí a ono spí do rána. Často říkám, že nejčastější problém jsou nepřiměřená očekávání. Děti se v noci budí z různých důvodů, nejen kvůli kojení, ale přes různé psychické etapy dozrávání ducha, osobnosti i těla. Spánek se mění taky v batolecím věku, kdy se dítě začíná plazit a chodit. Děti, které spaly jako miminka delší časové intervaly, procházejí separační úzkostí. Více se budí nebo bdí. I děti, co neměly problém usnout, začínají vyžadovat pomoc rodičů a nedokážou si samy poradit s přívaly energie a pohybů. V období kolem patnácti měsíců až dvou let mívá dítě druhou separační úzkost, kdy se bojí, aby maminka neodešla na příliš dlouho. Kolem dvou let začínají pociťovat strachy ze tmy a stínů apod. To se pořád bavíme jen o dětech, ale jejich spánek může měnit i prostředí v rodině a vztahy. Nebo vnitřní klid a sebedůvěra maminky. 

Co tedy rodičům, kteří za vámi přicházejí, radíte?
Neexistuje jedna rada na všechny situace. Záleží na rodině a na tom, jak to u nich chodí, odvíjí se to od prostředí i povahy dítěte. Někdy stačí, když se na spánek podívají z jiného úhlu pohledu nebo změní drobnost v denním režimu. Například u dvouletých dětí často stačí, když jim rodiče omezí tablety, televizi a mobily. Z dítěte, které je věčně plné energie a často se rozčiluje, se díky tomu může stát spolupracující jedinec.

Máte nějaký fígl, když dítě nechce spát?
Záleží na jeho věku, období vývoje, ale kdybych měla vypíchnout jednu obecnou radu, tak aby se více pečovalo o maminky. Protože když je klidná maminka, tak je spokojená celá rodina. Pokud se uspávání nedaří a maminka je z toho nervózní, může se prodlužovat. Dítě naše pocity nasává a zrcadlí. Nejideálnější by bylo, abychom i ve vědě brali dítě a matku jako diádu. Takže je třeba se ptát i na to, jak se cítí maminka, co ji trápí, co by potřebovala, jaké má očekávání od spánku dítěte apod.  

Co uspávání zapnutým vysavačem nebo bílými šumy? 
Bílý šum by neměl být hlasitější, než když mluvíte šeptem. Ale žádné pomůcky by neměly být náhradou maminky. Zpěv nebo ššš od maminky nebo tatínka může být často mnohem účinnější. Miminko náš hlas zná už z bříška, a proto na něj pozitivně reaguje. Náruč také funguje lépe než houpátko, je tam totiž teplo a tlukot srdce. Každá pomůcka, kterou jsme si vymysleli na zjednodušení mateřství, jako jsou houpátka, zavinovačka apod., jsou zkratky, které dlouhodobě nepomáhají. Některé pomůcky mohou být i nebezpečné, například polštářky kolem dítěte. Malé miminko by kolem sebe nic takového mít nemělo, může to bránit dýchání. S peřinkami může být problém, že se miminko přehřívá, protože nemá ještě dostatečně vyvinutou termoregulaci.

Napsala jste knihu Pohádkopsaní pro klidné spaní, v čem jsou jednotlivé příběhy specifické?
Pohádky a pohádkovou terapii používám i v poradenské praxi. Přes fantazijní svět se dá dětem skvěle pomoci s různými strachy a emocemi, které nedokážou překonat. Přes pohádky lépe vnímají, co jim chceme říct, skrze jejich oblíbeného hrdinu, který překonává překážky. Pohádky jsem tvořila na míru různým problémům. Jedna například reaguje na to, když je dítě hodně vnímavé, zvídavé a všechny zážitky mu večer létají hlavou a ono pořád mluví. V hlavní roli je mašinka, která celý den sbírá do vagónků zážitky a potom večer nemůže spát, protože jí tíží. Maminka a tatínek jí ukazují způsoby, jak vagónky vyprázdnit, aby se jí lépe spalo. Nebo je v knize taky říkanka, která pomáhá dětem poznat, co je to únava, vnímat signály těla. Některé příběhy pomáhají k tomu, že se dítě rozpovídá o tom, co ho trápí a co mu může narušovat spánek.

Vy jste zastánkyní společného spaní rodičů s dětmi. Není to nebezpečné?
Společný spánek neberu jako něco nenormálního nebo nesprávného. Beru ho jako jednu s možností rodičovského přístupu a pro většinu kojících maminek velmi praktického. Samozřejmě záleží na podmínkách a prostředí, ale v některých zemích, kde je společný spánek součástí mateřství, například v Japonsku, je procento syndromu náhlého úmrtí kojenců (SIDS) velmi malé. Potom jsou země jako USA nebo Velká Británie, kde jsou velké kampaně proti společnému spaní, a to procento je tam vysoké. Ještě nás čeká dlouhá cesta vyzkoumat, co skutečně dokáže ta čísla v různých zemích takto odlišovat. Ale stále víc se ukazuje, že společný spánek je v tomto případě velmi často nesprávně považovaný za viníka. Miminka na SIDS umírají v postýlkách i v posteli. U společného spánku i obecně u spánku miminek je vždy důležité dbát na bezpečné prostředí a přítomnost rodiče.

Jaké má společné spaní rodičů a dítěte výhody?
Má jich několik. Je to praktické zvlášť při kojení, maminka se jen natáhne, děťátko si přivine k sobě a může ho v polospánku nakojit. Kdyby bylo v jiné místnosti v postýlce, musí vstát, probudit se, nakojit, jít zpátky a zase se snažit usnout. A to několikrát za noc. Výzkumy ukazují, že matky, které spí ve společné posteli s dítětem kojí delší období, spí stejný počet hodin jako maminky, které miminka nemají u sebe. Jejich spánek je sice přerušovanější kojením, ale na druhé straně pocitově se cítí vyspalejší než maminky, které vstávají méně často k postýlce daleko od postele nebo do vedlejší místnosti.

A co dalšího?
Rodiče jsou navíc lepší než jakýkoli monitor dechu. Maminka si v polospánku děťátko kontroluje, i když o tom ráno vůbec neví. Dává mu ruku na hrudníček a kontroluje, jestli dýchá apod. Intuice je velmi citlivá. James McKenna se výzkumu dětského spánku věnuje už dvacet let a má v šuplíku celou řadu příběhů o tom, že společný spánek zachránil život dítěte, protože maminka se probudila, když se něco dělo. Jednodušší je i uspávání, kdy dítěti mnohdy stačí jen pocit, že není samo. Ale samozřejmě jsou rodiny, kterým to takto společně nevyhovuje. Výzkumy, informace, rady jiných jsou jedna věc. Na konci dne by si však rodiče měli sami rozhodnout jakou rodičovskou cestou jít nebo co jim spolu nejlépe funguje a dává smysl. Společný spánek je jedna z možností. A zcela běžná po celém světě.

Co riziko zalehnutí?
Samozřejmě je třeba dodržovat určitá pravidla, ale pokud žena netrpí nějakou spánkovou patologií, tak dokáže na miminko v polospánku reagovat. A dítě si umí taky hlasitě říct, když se mu něco nelíbí.

Jak přizpůsobit ložnici společnému spaní?
Když se rodiče rozhodnou vzít si miminko do postele, měli by zkontrolovat, jestli nemá kolem hlavy polštáře nebo přikrývku. Jestli není někde v posteli mezera, kam by mu mohla zapadnout ručička nebo nožička a z každé strany by měla být zábrana. S děťátkem bychom neměli spát, pokud bereme drogy, utlumující léky nebo jsme pod vlivem alkoholu. Dobrou vychytávkou je také postýlka, u které se dá dát pryč bočnice, a můžeme ji připevnit k manželské posteli. Miminko je blíž a stačí se jen natáhnout.

Nekrade společný spánek s miminkem matce možnost odpočinku?
Kojené děti ve společné posteli se podle Helen Ball probouzely na mnohem kratší dobu a celkově spaly velmi podobně jako miminka, která byla mimo postel, alespoň co se týče počtu prospaných hodin. Samozřejmě s sebou nese společný spánek i to, že maminka reaguje citlivěji na pohyby miminka v noci. Jejich spánek se vzájemně synchronizuje. A nějaký čas trvá než se její biorytmus nové situaci přizpůsobí. Má to ale velké výhody, hlavně pro kojení.

Matka má intuici, ale co otec, nemůže představovat nebezpečí?
Je důležité, aby šel muž spát s vědomím, že je v posteli ještě někdo další. Pokud má maminka obavy, může mít ze začátku dítě na své straně a teprve postupně ho dát například doprostřed. Je také důležité o společném spánku s partnerem mluvit, neignorovat jeho názory a dojít ke kompromisu.

Kdy je u tohoto stylu rodičovství čas na osamostatňování a vlastní pokojíček?
To je hodně individuální. Každé dítě zvládne separaci bez toho, aniž by mělo noční můry nebo bojovalo prosti usnutí, v jiný čas. Rodiče se mě často ptají, jestli je normální, že mají šestileté dítě u sebe v ložnici. Odpovídám ano, pokud vám to takto vyhovuje, není na tom nic špatného a nenormálního. V zemích, kde je společný spánek jediným přístupem ke spánku dětí, se děti osamostatňují různě mezi třemi až deseti lety. Závisí, jak daná společnost vnímá dospívání. Někdy samostatnost znamená, že dítě se v určitém věku přestěhuje k sourozencům nebo blíž k tatínkovi a uvolní místo dalšímu miminku. Spánek dětí o samotě je ale specifická věc vyskytující se hlavně v západních společnostech.

I my spíme s partnery a partnerkami, protože se nechceme cítit sami. Ve spoustě případů dětem pomáhá, když spí se sourozencem. Když chceme, aby šlo dítě do vlastního pokojíčku a ono to nezvládá, je lepší tomu dát čas a do ničeho ho nenutit násilím. Buď ještě nedozrálo, nebo mu možná v pokoji vadí úplné maličkosti. Mohou to být rozestavěné hračky, které v noci vrhají děsivé stíny. Někdy stačí, když jde rodič na několik prvních nocí do pokojíčku za dítětem, aby vědělo, že se nemusí bát. Situaci mohou usnadnit taky otevřené dveře do ložnice apod. Jsou ale i děti, kterým nevadí jít ve dvou letech do vlastního pokoje.

Netrpí společným spaním partnerský život?
Jedním z největších mýtů je, že společný spánek kazí manželství. Manželství kazí, když spolu partneři neumí komunikovat, tolerovat se apod. Určitě ho nekazí, když reagujeme na potřeby dítěte. Ale může se stát, že se rodiče v přístupu k dítěti nesejdou a tam se prověří jejich schopnost zdolávat překážky a hledat společná řešení, naslouchat jeden druhému, tolerance... Intimní život se navíc neděje jen v ložnici a ani v historii to tak nebylo. To přišlo až s průmyslovou revolucí, kdy se začalo tlačit na to, že člověk musí spát určitý počet hodin, musí mít soukromí a všechno se musí odehrávat v ložnici, kam nikdo jiný kromě partnerů nesmí, kam nesmí ani děti. Přitom to tak vůbec není.

Čtěte také:

Reklama