Z dalšího příběhu, který nám zaslala čtenářka s nickem Minerálka to opravdu vypadá, že jí řízení není souzeno..

Do řízení mi někdo kecá neustále a všichni stejně - "Proč neřídíš?"
Je to jednoduché - protože řízení mi patrně nebylo souzeno.
Řidičák jsem si dělala v 18ti letech a to jenom protom, že přítel mě motorku a já ho chtěla překvapit a řídit ji také. Podařilo se, i když v autoškole tehdy kroutili hlavami, proč nechci rovnou papíry i na auto. Jenže já měla k autům od malinka respekt. Motorka mi problém nedělá, ale představa, že řídím plechový kolos plný pedálů a všelijakých čudlíků na palubovce...nene, pěkně děkuji.
Jak šel čas, začala jsem si říkat, že řídit auto by mohlo být docela praktické. Den před tím, než jsem se měla vypravit do autoškoly, jsme měli s přítelem nehodu. Na křižovatce do nás z vedlejší silnice vletěl nablýskaný bavorák s ošumtělým bavorákem za volantem. Skončila jsem v nemocnici a následně 3 měsíce na rehabilitacích s naštípnutými krčními obratly - díky za život géniovi, který vymyslel bezpečnostní pásy, od té doby se poutám vždy a všude, i kdyby mělo jít o popojetí pár metrů. Na několik let mě to vyléčilo z myšlenky, že bych třeba usedla za volant.
Po pár letech se nicméně na nátlak bývalého manžela nápad opět dostavil - našla jsem autoškolu a pomalu začala studovat novou vyhlášku. Jenže opět zasáhla vyšší moc a to mnohem důrazněji než poprvé. Vraceli jsme se autem z návštěvy u rodičů, jeli jsme v koloně na Prahu a najednou zpoza rohu doslova vyletělo ze zatáčky ve smyku sportovní auto a smetlo ze silnice škodovčičku před námi. Exmanžel tehdy zareagoval přímo ukázkově a jen díky jeho rychlé reakci jsme se srážce vyhnuli a sice skončili v protisměru, ale naštěstí tam nejelo žádné auto. Andělíček strážný se tehdy hodně snažil, protože pár metrů před událostí exmanžel uvažoval, že tu škodovku před námi předjede. Kdyby to udělal, nepsala bych nikdy na ženu-in. Ve škodovce zemřeli na místě dva lidé, jeden pak v nemocnici. Přežila jen dívka v mém věku se zlomeninami rukou, vytáhli jsme ji tehdy z auta a celou dobu, co záchranáři vysvobozovali z vraku ostatní a snažili se je oživit, seděla jsem s ní v policejním autě, držela ji v náručí a snažila se utišit její pláč. Nejdelší hodina v mém životě. O bandě čumilů a drzém mladíčkovi, který řídil ten sporťák a nakonec díky tatínkovi vyvázl od soudu s podmínkou, mluvit nechci, těm třem to život nevrátí.
Nicméně od té doby veškerým dalším řečem a poňoukání, že neřídí v dnešní době jenom "srágorky", statečně odolávám. Nehodlám riskovat, že někdo tam nahoře zase ztrestá můj nápad. I když skutečnost je mnohem prostější - bojím se bojím...

minerálka

Téma dne 4.3. 2011: NEKECEJ MI DO ŘÍZENÍ