Agáta (36): Bojím se, aby se to nestalo i mně
Řídila jsem dnes a denně, aniž bych nad tím nějak přemýšlela. Byla to pro mě naprosto běžná věc. Jenže před dvěma roky se to ve mně zlomilo. Nebylo to z ničeho nic. Do detailu si pamatuji ten okamžik, kdy se mi rozklepaly nohy i ruce, a já nemohla jet dál. Manžel musel odejít z práce a vyzvednout mě. Ten den jsem totiž byla svědkyní ošklivé autonehody. Přišla při ní o život celá rodina, včetně dvou malých dětí. Ti lidé jeli dvě auta přede mnou, takže jsem všechno viděla! Na křižovatce jim nedal přednost nějaký idiot, který vyvázl skoro bez zranění. Nakonec vyšlo najevo, že byl opilý. Od té doby neřídím. Doteď kdykoli lezu do auta jen jako spolujezdkyně, mám to před očima. Mám strach, že by se něco podobného mohlo stát i mně.
Svatava (52): Co kdyby to příště bylo dítě?!
Na stará kolena jsem si udělala řidičák. Hlavně kvůli práci, do které bylo třeba dojíždět. Pomalu jsem se učila zvládat sama ten cvrkot na silnici, a když už to vypadalo nadějně, přejela jsem psa! Bylo to sice jen u nás v ulici, takže v malé rychlosti, ale už mu nebylo pomoci. Všichni tvrdí, že za to nemůžu, prostě mi tam vběhl. Prý s tím nešlo nic dělat. Ale mě to tak sebralo, že jsem si řekla dost! Co kdyby to příště bylo třeba dítě? To bych neunesla. Prostě nejsem dost dobrý řidič na to, abych neohrožovala své okolí. Tak to alespoň vidím já!
Eva (39): Kvůli autu jsem odmítla i práci
Řidičák jsem si udělala hned v sedmnácti, ale od té doby jsem za volantem neseděla. Hlavně proto, že jsem neměla své vlastní auto, prostě nebylo potřeba. Jenže postupem času jsem řídit zapomněla, tedy aspoň si to myslím, a nemůžu k tomu už navíc najít odvahu. I když mě manžel stále přemlouvá, ať to alespoň zkusím. Přijde mi, že se všechno zrychlilo a v ulicích je mnohem víc aut, na to bych neměla! Dokonce jsem už kvůli tomuhle svému hendikepu musela odmítnout zajímavou práci. Jakmile zaznělo „služební auto“, bylo vymalováno.
Klára (29): Bojím se o děti
Nikdy jsem nebyla bůhvíjak odvážná a schopná řidička. V autě mě vždy přepadla nejistota a občas pro mě byla jízda pořádné trauma. No a tak, když se narodila dcera, putovaly klíčky od auta na věšák. Nikdy bych neriskovala jejich zdraví, nedej bože život.
Anna (26): Od řízení mě vyhnal táta
Za moje neřízení může můj otec. Jakmile jsem měla řidičák v kapse, uprosila jsem ho, abych mohla naši rodinu odvézt na návštěvu k babičce. Ač nerad, pod nátlakem mamky souhlasil. Pořád mi ale do řízení mluvil, takže moje nervozita stoupala. Když jsem pak nedala jednomu autu přednost, vypěnil docela! Hrozně mi vynadal a vyhodil mě z místa řidiče. Nezapomněl ani poznamenat, že na řízení nemám, jsem naprostý dřevo, a takové, jako já, na silnice nepatří. Ani na kole. Já to obrečela a od té doby mám k řízení fakt velký odpor. Naštěstí jezdit autem nepotřebuji.
Čtěte také:
- Manžel u porodu? „To už nikdy víc!“ svěřují se zklamané ženy
- Dcery se svěřují: Maminko, jen ať nejsem po tobě!
Nový komentář
Komentáře
Poradíte mi prosím někdo s autokosmetikou na nové auto? Jaký vosk nebo přípravek dokáže dobře chránit jeho lak?
Dříve jsem auto vůbec nechtěla, pak mě ale situace donutila a já jsem si auto koupila. Jelikož jsem člověk, který chce vždy to nejlepší a kvalitu, tak jsem koupila auto za 1,5 milionu korun. Nemáte prosím někdo zkušenost se zabezpečením auta?
Abych pravdu řekla, tak já se naše staré auto také bála řídit. Před pár měsíců jsme si ale místo něj koupili ojetou Octavii a v té se už tak nebojím. Jezdí se mi s ní mnohem lépe. Celkově je to podle mě super auto. Sehnali jsme ji z bazaru za poměrně slušné peníze. S autem je naštěstí vše v pořádku jen k němu budeme muset dokoupit zimní pneu. Manžel ale říkal, že ty nejspíš objedná z https://www.pneuok.cz/
Také neřídím..měla jsem vždy obavy a myslím, že mám pomalé reakce..
Řídila jsem do doby, než nás jiný řidič naboural. Od té doby mám blok. A i když všichni říkali, že to chce hned překonat a začít jezdit, nedokázala jsem to. Někdy mě to mrzí, ale mám strach i když sedím vedle řidiče.
Do té bouračky mi prostě nikdy nedošlo, že když my jedeme v klidu a podle předpisů, může se najít idiot, který to do nás napálí.
Já nejezdím ,nemám řidičák.Dnes toho lituji ,že jsem si ho neudělala.Moje dcera a syn si udělali řidičák hned na gymnáziu.Syn začal jezdit hned a jezdí, dcera ne.Má řidičák od roku 1990 a neseděla za volantem. V zaměstnání ,když musela jet ,tak s nějakou kolegyní a nebo měla auto s řidičem. Asi před měsícem jí ředitel chtěl někam poslat a ona mu říká ,že nejezdí a on na to " a vy nemáte řidičák" dcera "mám ale nejezdím" a za dva dny jí volal majitel autoškoly ,že má u nich zaplacené jízdy. Tak jsem na to zvědavá?
Řidičák mám od svých 18,ale jezdit jsem začala až na prahu 40-tky,kdy manžel mi prostě objednal jízdy a bylo..pak šlo jen o poprvé sednout a dojet si do města.Bydleli jsme na vsi,autobus jel občas,takže auto bylo nutností.Dnes jezdím v pohodě a řídím moc ráda i delší vzdálenosti,ale ten slovník,který použiju při jízdě,je hodně drsný..spousta bezohledných předpisy nedodržujících řidičů ale i řidiček..je to někdy hodně vypjaté na silnicích
RRidim strašně ráda
Nemám řidičák,bála bych se řídit.
Dnes už neřídím protože se bojím byli jsme kdysi svědky hnusné bouračky když jsme jeli k synovi do Znojma a od té doby mám blok Tak teď už jen manžel
Řidičák jsem si dělala skoro ve čtyřiceti, ale přes dvacet let jsem denně (pondělí - pátek) najela 100 km. Teď denně jezdím pouze 27 km. Jen někteří řidiči mě děsí - nedodržují rychlost, předjíždějí tam, kde je plná čára,...
Já řídím moc ráda. Akorát se člověk kolikrát děsí, jaké řidiče potkává na silnici
já řídím moc ráda, je to vlastně můj koníček. Loni auto ukončilo svoje služby, na nové už nemám ..a cítím se jako bez ruky
Jsem ráda, že jsem strach nakonec překonala a řídím. Protože moct se dovézt kam potřebuju je neuvěřitelný pocit svobody a samostatnosti. Řídím díky partnerovi, který se narodil s volantem v ruce. Ne že by byl dobrý učitel, spolujezdce stresuje jako každý chlap, ale s ním konečně přestalo být auto něco, co stojí v gráži a nepoužívá se (jako u táty) ale věc k běžnému použití, co má jezdit. Při představě, že mě musí na nákupy někdo vozit, nebo to tahám v ruce, mě jímá hrůza. Už jsem natolik otrkaná, že se na řízení těším a sedám do auta s radostí, ne ve stresu. do auta jsem sedala a sedám i s dětmi v břiše nebo za sebou. Ale taky řídím skoro denně, i když třeba jen po okolí a začátky byly dost krušné. Teď mě nerozhází ani pražská špička.
Mě táta do řidičáku naopak kopal a vděčim mu i za to, že teď řídim spíš jako chlap. I sestra.
U nás neřídí brácha... 
Bohužel jsem byla dlouho pod vlivem otce, který mě od mládí přesvědčoval, že na to nemám, abych si udělala řidičák. Dnes je mi 40 a už se bojím, mám strach, že někomu třeba ublížím. Aut jezdí mnohem více než kdysi. Ale z druhé strany vím, že by se nám v rodině hodilo , kdybych řidičák měla, ale zatím nenacházím 100 % odvahu. Nevím, jak to překonat