Dnes už sice kultovní seriál Fan Vavřincové Taková normální rodinka příliš nedojímá, díváme se na něj s jistou shovívavostí, ovšem na počátku sedmdesátých let, kdy se to v televizi hemžilo normalizačními seriály, dosáhl tento náš první sitcom velké obliby. A role praštěné babičky, autorky detektivek, které nikdy nikdo nevydal, paní Rosůlkovou nejvíc proslavila. Vlastně se do srdcí diváků zapsala díky rolím starých dam a babiček, pohádkových i nepohádkových, moudrých i obyčejných, rozmarných, chápajících, vtipných…


Narodila se v Plzni v roce 1901 v láskyplném prostředí nepříliš zámožné rodiny a už jako malá dívenka toužila po kariéře herečky. Jenže věděla, že finanční situace rodičů jí nedovolí jít na pražskou konzervatoř, a tak se smířila s dvouletým studiem na obchodní akademii. Rodiče totiž podporovali jejího staršího bratra, který už v Praze studoval architekturu a stal se i členem avantgardního hnutí Devětsil. Mimo jiné projektoval kožní pavilon nemocnice Na Bulovce v Praze, kterým dosáhl architektonického uznání.

Stala se sice bankovní úřednicí ve filiálce pražské pozemkové banky v Plzni, ale na divadlo nezapomněla. Chodila na soukromé hodiny k herečce Národního divadla Marii Loudové a ve dvaceti letech se rozhodla opustit bankovní přepážku a věnovat se jen herectví.
V mládí to byla velmi krásná a noblesní žena, ovšem ve velké konkurenci prvorepublikových hvězd se jaksi nedokázala před kamerou prosadit. Měla hrát už v roce 1931 po boku V+W v jejich komedii Pudr a benzín, roli pak ale získala Ljuba Hermanová. O čtyři roky později jí pak utekla hlavní role ve filmu Bezdětná, tu jí přebrala začínající Nataša Gollová.

Podle svých kolegů neměla Marie Rosůlková, kterou mile oslovovali Meričko či Merinko, tvrdé lokty tolik potřebné v herecké profesi. Také veškeré intriky jí byly naprosto cizí. A tak byla v první polovině svého života především divadelní herečkou.
Zpočátku působila v Plzni, jednu sezonu v Českých Budějovicích a pak už vedla její cesta do Prahy. Zaměstnal ji Vlasta Burian, u něj však hrála jen rok a pak přijala angažmá v Brně. Poté se vrátila znovu k Burianovi, ale když přišla nabídka z Vinohradského divadla, okamžitě ji přijala. Tam působila až do roku 1950, kdy odešla do Městských divadel pražských. I po odchodu do důchodu v 81 letech(!) ale s hraním nepřestala.

V roce 1924 se provdala za nepříliš známého herce Jarmila Škrdlanta. Manželství mělo ale krátké trvání. Když totiž dostala Marie Rosůlková angažmá v jiném městě než její manžel, dala přednost herectví před manželstvím, aspoň takto to později vysvětlovala. O svém soukromí nerada mluvila. Ještě jednou se ale osudově zamilovala. Do letce, který za války bojoval v Anglii. Bohužel ženatého, takže ani tento vztah neskončil happy endem. V legraci pak říkávala, že jí pro manželství schází talent. Muži jí nejspíš k životu nechyběli.

A tak jediným mužem, s nímž žila, byl její bratr Jan. Do jeho bytu v krásném kubistickém trojdomě architekta Josefa Chocholy pod Vyšehradem se nastěhovala ještě se svou maminkou v době, kdy hrála u Buriana. A bydlela tu více než půl století, prakticky až do své smrti v nedožitých dvaadevadesáti letech.

Její bratr pověsil architekturu na hřebík, rozvedl se a vystudoval teologii. Jako kněz pak působil v kostele sv. Michaela. Jako silně věřící chodila paní Rosůlková pravidelně do kostela buď na mše svého bratra, nebo do baziliky sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.
Její filmografie je úctyhodná. Ani se nechce věřit, že ztvárnila téměř stovku rolí. Nejvíce příležitostí dostala paradoxně v době normalizace v televizi. A poslední roli si zahrála na prahu devadesátky!




Někde se jen mihla, ale vždy byla nepřehlédnutelná. Některé její hlášky z filmů i ze života zdomácněly. Na otázku o svém věku odpovídala s ledovou tváří, že už toho pamatuje skutečně hodně a že na vlastní oči viděla Horymíra, jak skočil se Šemíkem z Vyšehradu. Vždyť z kuchyně měla výhled přímo na Vyšehrad!

V soukromém životě byla prý velice nepraktická a nedochvilná. Ale vždy milá, bezprostřední a usměvavá. Nešlo ji nemilovat! Byla to dáma každým coulem, elegantní a kultivovaná. Do vysokého věku si potrpěla na klobouky, rukavičky a vysoké podpatky. A hlavně nikoho nezatěžovala svými problémy, na nic si nestěžovala!

Přímo kouzelná je její věta na otázku, jak se jí daří: „Špatně, ale dobře to snáším.“

Odkaz na dokument o Marii Rosůlkové najdete ZDE.

Na našem webu jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách:

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama