Jedno z mých novoročních předsevzetí znělo – udělám si řidičák. To jsem ovšem netušila, co mě čeká....

Konečně nastal den D. S hlavou plnou vyhlášky o silničním provozu a malou dušičkou jsem zasedla k psaní tesů. Už v noci jsem nemohla spát, protože jsem si pořád nebyla něčím jistá a snažila jsem se to na poslední chvíli vyčíst z pravidel. Testy byly úspěšně za námi a spolu s ostatními adepty jsme vytvořili skupinky k jízdám.

Dostala jsem se do vozu k chlapci, který zřejmě řídil už krátce po narození svůj kočárek, prostě byl úžasný a jel jako profík. Na zadním sedadle ale seděl ten nejstrašlivější a nejpřísnější dopravní policista, kterého si dovedete představit. Celou dobu nespokojeně mlčel a pak řekl, ať se tedy ujmu řízení já.

Předpisově jsem si utáhla pás, zkontrolovala zrcátka, nastartovala (napoprvé!) a vyjela. Jeli jsme po Vinohradské, kde je předepsaná čtyřicítka. Což jsem věděla, neboť nás na to instruktoři stokrát upozorňovali. Snížila jsem rychlost a jela. Po návratu k autoškole jsem očekávala velkou pochvalu a samozřejmě údaj, kdy si mám přijít pro kýžený průkaz. Nestalo se. Důvod? „ Jela jste 42, skoro 43, takže jste jela nepřiměřenou rychlostí. A ten váš kolega zas nekouká do zrcátek, přijďte si příště,“ dodal ten dobrý muž.

Byla jsem samozřejmě pěkně naštvaná. Hlavně proto, že se mi výjimečně jelo opravdu dobře, a bylo mi jasné, že tento výkon se nebude hned tak opakovat. Zapsala jsem se s temnou předtuchou na další termín, dala jsem si pár kondičních jízd k dobru, a hlavně doufala, že příště mi milosrdný osud přihraje na zadní sedadlo jiného  strážce zákona.

Kdepak. Byl tam zase!!!! Tentokrát jsem si vylosovala do auta stejně trpící slečnu a bohužel jsme byly na řadě skoro poslední. To nás pěkně rozklepalo. Z aut před námi neudělal jízdy NIKDO! Už jsem se viděla, jak s nožem na krku dělám zkoušky na potřetí. A tahle vidina tedy k mé koncentraci fakt nepřispěla. Konečně jsme byly v autě, pan policista něco nevrle zamručel, asi na pozdrav, a už se jelo.

Já jsem byla na řadě první. Nastartovala jsem asi na podruhé a pomaličku jsem se plížila na Olšanské náměstí. Ze zadního sedadla se ozývaly zvuky jako jejeje, ach jo, hmmm, ehmm apodobně. Za chvíli jsem byla totálně mimo, jela jsem jak špatně seřízený automat a modlila se, ať už je to za mnou. Toho člověka jsem během chvilky nenáviděla až za hrob. Když už asi vyčerpal škálu zvukomalebných citoslovců, konečně mne zastavil.

Moje spolujezdkyně byla bílá jako smrt a volant svírala jako záchranný kruh. Vzdychání a funění pana zkoušejícího byla snad ještě o něco intenzivnější než předtím. A podle toho také vypadala jízda mé následovnice. K autoškole dorazilo naše autíčko v pochmurném rozpoložení.

Když jsme vystoupili a já se podívala do toho nic dobrého nevěštícího obličeje páně policistova, dostala jsem vztek. Navíc ještě pronesl větu ve smyslu, jestlipak si děvčata myslíte, že si ten průkaz zasloužíte? Při pohledu na třesoucí se bradičku mé spolujezdkyně se mi definitivně zatmělo před očima. „Vážený pane, kdybyste celou cestu nevzdychal, nefuněl a neznervózňoval jste nás a choval jste se třeba jen trošku mile, určitě by se nám jelo líp. Ale vy to děláte schválně, protože se vám asi líbí, jak jsou ti chudáci u toho volantu nervózní. A je to od vás pěkně hnusný…" Atakdále atakdále.

Někdy v polovině mého improvizovaného (ale šlo mi to skutečně od srdce :-)) proslovu, jsem si všimla, že ředitel autoškoly (jel ve voze s námi) dělá hluchého a nenápadně se plíží směrem ke kanceláři.  Najednou ten zamračený muž v uniformě rozjasnil tvář do širokého úsměvu a řekl: “No, vidíte to, slečno. A já jsem vám chtěl zrovna říct, že si máte tady s kolegyní ve dvě hodiny přijít pro řidičský průkaz.“ To mi tedy důkladně vzalo dech.

Pravý důvod toho, že jsem hrdou majitelkou řidičského průkazu, se už asi nikdy nedozvím. Nicméně instruktoři z dotyčné autoškoly, které občas na Žižkově potkávám, mě od té doby zdraví se značnou úctou…