„Už když jsem si v autoškole poprvé sedla za volant, bylo mi jasné, že mi to moc nepůjde. S instruktorem vedle sebe jsem se cítila docela bezpečně a věděla jsem, že kdyby něco, má nohu připravenou na brzdě. Taky měl auto, které mi toho docela dost dovolilo, moc nechcípalo apod. Přestože jsem si občas spletla pravou a levou stranu a instruktor mě připravoval na to, že řidičák dost možná nezískám, závěrečná jízda s komisařem mi vyšla docela dobře a já řidičák nakonec udělala,“ popisuje Klára.

dr.jpg
Foto: Shutterstock

Hned poté ji rodiče začali nutit, aby s řízením nepřestávala. Klára se sama chtěla rozjezdit, ale změna auta jí zaskočila. Vůz rodičů se choval trochu jinak a jakmile vedle sebe neměla instruktora, byla za volantem hrozně nervózní.

„Když jsem jezdila po vesnicích a místech s menším provozem, bylo to v pohodě, ale jakmile jsem se dostala do většího provozu, panikařila jsem, klepaly se mi nohy a několikrát jsem se takhle zasekla na křižovatce a nemohla se rozjet do kopce. Musela jsem se tak poníženě vystřídat se spolujezdcem,“ vzpomíná Klára.

Než někam vyjela, v hlavě si předem plánovala cestu a rozmýšlela křižovatky a nejrůznější možné dopravní situace. Postupně ji ale strach a stres přemohl a ona přestala řídit úplně.

„Stydím se za to, řídí přece tolik lidí a já si připadám totálně neschopně. Řidičák mám deset let a vyjela jsem jen párkrát. A za volant už jsem nesedla asi pět let. Nejhorší je, že špatný pocit, který ze sebe mám, ještě prohlubuje moje okolí. Rodiče i přítel mi to, že neřídím, vyčítají a mám to na talíři skoro denně. Prý jsou zvědaví, jak budu vozit děti na kroužky, až budu nějaké mít apod. Vím, že je to v dnešní době velká komplikace, ale ten strach mě prostě svazuje. Hrozně se bojím, že bych způsobila nehodu – ublížila sobě i ostatním. To bych si nikdy neodpustila a radši budu pořád jezdit jen vlakem a autobusem,“ uzavírá Klára.

Čtěte také: