„V provozu je neustále všechna technika, pracujeme ve směnách. Zapadl jsem letos už čtyřikrát. Makáme, jak to jde, a přesto je to pořád málo. Jestli si někdo myslí, že se tu flákáme, tak ať si to jde jednou zkusit,“ říká Zdenek.

auto

Docela pohledný osmatřicetiletý chlapík s knírkem. Všímám si jeho kruhů pod očima. Sedíme v restauraci v Libni. Zdenek si dává zelený čaj a já kafe. Naštěstí je také kuřák, takže nebyl problém s výběrem prostoru.

Řidičem sypače s radlicí je už pět let, a tak se dá očekávat, že něco pamatuje. Je ženatý, s pětiletým synem. Pochází z Nového Boru. V Praze žije už dlouho…

„Počítám, počkejte... ano, asi tak čtrnáct let. Vzdal jsem na severu pokusy o hledání a udržení si práce a jako vyučený kuchař jsem se nakonec po několika zkouškách stal napřed bagristou, pak jeřábníkem a pak jsem zakotvil tady,“ vzpomíná.

První, nač jsem si vzpomněla já, byla moje nedávná odpolední anabáze s jízdou z práce domů po parádní ledovce.

Jeli jsme všichni stylem obrubník, obrubník, obrubník... Sypač jsem nepotakala ani jeden. Takže svou první otázku na Zdenka jsem vybrala z této škatulky.

Kde byly sypače, když se v Praze díky odpolednímu mrznoucímu dešti nedalo vůbec jet?
Je to peklo, já vím, ale vyjet se sypači na ledovku v Praze do špičky je prostě nemožné. Vždyť bychom to prostáli všechno v kolonách. Musíme prostě většinou počkat, až povolí provoz.

Co vás baví na vaší práci?
Asi by bylo podivné mluvit se zanícením o práci řidiče sypače s radlicí, ale ono je to opravdu zajímavé zaměstnání. Je to práce hlavně pestrá, člověk nikdy neví, co ho čeká a jakou situaci bude muset řešit. Je tu výborná parta navíc. Prozatím bych neměnil.

A co vám na práci vadí?
Tak asi předně řidiči. Na jednu stranu pořád nadávají, kde že jsou ty sypače a kdo to bude uklízet, jak to, že nejsou právě teď a právě tady, a na druhou stranu se mnohdy chovají strašně neukázněně. Předjíždět velký sypač není legrace zvlášť ve chvíli, když asi má na silnici co uklízet, tudíž je kluzká, špatně sjízdná. To se pak stává, že padají do příkopů, jako onehdá v Kolovratech. Tak dlouho nedal pokoj, až byl i s autem v pangejtu a já taky, jak jsem se mu snažil uhnout – jelito.

To mě přivádí na další otázku, protože jsem Pražák, zeptám se na Prahu. Kolik tak sypačů vyjede při jedné kalamitě? Kolik jich má město k dispozici?
Naposledy jsme, pokud vím, vyjeli se vším, co jsme měli, tedy asi 150 vozů. Dokonce jsme museli na okrajových částech Prahy použít i frézy, a to v metropoli opravdu nebývá zvykem.

Stačí tolik techniky, nebo se jí nedostává?
Já myslím, že v zásadě to stačí, protože takových kalamit zase tolik nebývá... i když, jestli by zimy měly být v Praze a vůbec v Čechách teď takové, jako ta letošní, asi by správa komunikací přemýšlela o nákupu dalších vozů. Letos je to peklo.

Máte nějakou veselou historku?
No, já nevím, jestli právě veselou, spíš asi dramatickou, ale s dobrým koncem. Bylo to na nájezdu na D1. Je to problematická dálnice celá a je problematická už na jejím začátku. Hodně hustě sněžilo, bylo to někdy začátkem prosince tuším. Plno Pražáků ještě vytrvale na letňákách. Bruslili jak o závod. Hromada kamionů do toho a mezi tím jsme se my snažili zprůjezdnit, co se dá. Jeden řidič kamionu, Rumun, se rozhodl, že má teréňák nebo co, a všechny začal předjíždět zleva. Samozřejmě, že blbě. Ve snaze mu uhnout, ale nesudnat ze silnice řidičku vedle sebe, jsem zapadl sám, do toho se on otočil, čumákem se zapíchl do svodidel a vzpříčil se mu návěs. Vytvořili jsme jen skulinku. Nedalo se na tom brzdit, a tak se přesně do té skulinky zapíchla ta paní s Volvem. Nemohla ani tam ani zpátky, ale naštěstí se nic nestalo. Jen dálnice stála hodiny. Seděla nakonec u nás ve voze a klepala se, jak byla vyděšená ještě dlouho. Její manžel se tam pro ni autem nedostal. Dal jsem jí kafe od manželky, co mi dělala do termosky, a klábosili jsme. Pak chudák na chvíli i usnula. Teda, když dost vydatně proklela toho Rumuna. Já bych ty kamioňáky taky zakous.

Zeptám se vás, a to asi zajímá každého. Co děláte v létě?
No rozhodně se neválíme po písčitých plážích, jak si mnozí myslí. V létě třeba například uklízíme pangejty, refíže, čekárny a podobně. To byste koukala, co je kolikrát ve škarpě. I selata a mrtvé králíky v krabici od televize jsme tam našli. Kočárky a pytle s odpadky…ani nemluvím. Lidi jsou prasata, to se nedá nic dělat.

Vyděláte si dost?
Myslím, že na to, jak je to náročná práce, že člověk toho moc nenaspí, že je třeba neustále kontrolovat auto, na to, jak je to práce odpovědná, vždyť se pohybujete obrovským vozem mezi auty, které pomalu nemohou jet, by to klidně mohlo být placené i líp, ale zase stěžovat si rozhodně nemohu. Žít se s tím dá i s rodinou.

Co byste vzkázal řidičům?
No asi že by bylo dobrý si uvědomit, že to, co děláme, děláme pro ně. Že vyjíždíme okamžitě, jakmile začne sněžit, nebo je třeba, že ale nemůžeme být na všech místech současně a hlavně, že pokud nám vyjdou oni vstříc, budou mít tím dřív méně problémů dojet tam, kam potřebují. Že tudle práci děláme, aby oni dojeli v pořádku. To ale záleží také na tom, jak to mají v hlavách srovnané. Mnoho jich si stále plete vlastní vytuněný vůz s rolbou. Dokud nevisí čumákem v závěji. (smích)