Jen málokterá z nás nemá v úctě své rodiče. Rozhodně si to zaslouží už jen za to, že nás neodložili někde v dětském domově, dopřáli nám domov, studium a věřím tomu, že hodně z nás i krásné dětství. Alespoň u mě to tak bylo. Dětství mě i mé mladší sestře udělali rodiče vskutku nezapomenutelné. Neříkám, že všechno bylo jen nádherné a harmonické, ale tak nějak to bylo prostě fajn.

Rodiče, zvláště pak mamka, na nás kladli docela vysoké nároky, ať už to bylo studium, koníčky, kterých jsme měly se sestrou nepočítaně, chodily jsme do kroužků, na gymnastiku, do lidušky, či to byla práce v domácnosti. Občas jsme nabývaly dojmu, že si přes nás plní naši své sny.

K tomu, aby se jim člověk zavděčil, stačilo být vzorný ve škole, mít úspěchy v zájmové činnosti a pomáhat doma. Na výsluní jsme se hřály celé hodiny, když jsme před příchodem z práce uklidily celý byt. Pak jsme dělaly, jako že je to naprosto normální a v koutku duše se klepaly na pochvalu.

A tak to bylo se vším. Když jsme si přivedly domů kluka automaticky jsme chtěly, aby se zalíbil rodičům. Pokud se tak nestalo, dřív nebo později jsme se s ním rozešly. Pak jsem si našla svého současného manžela. Už od začátku jsem bojovala proti tomu, že otci připadá namyšlený. Mamka se vyjádřila tak, že je to frajer a že se ke mně nehodí.

Nevím, ale najednou jsem měla chuť se vzepřít. Udělat něco proto, že to chci já!  Proto, že ten člověk je mi blízký, protože se mi líbí, protože je mi s ním fajn. I když jsem viděla drobné nedostatky, říkala jsem si, že je máme přeci každý. Nikdo není dokonalý, ani moji rodiče ne.

A tak jsem se po čtyřleté známosti vdávala. Svatba byla velkolepá, pro snad padesát lidí (ano, na přání rodičů, kteří se oháněli tím, že my byli na svatbách všech příbuzných a teď je řada na nás je pohostit). I tady se nechal otec slyšet, že jsem si nevybrala nejlíp.

Přišlo mi to sobecké, najednou jsem nebyla ta holčička, co se klepe na pochvalu za utřený prach, najednou jsem chtěla bojovat za své já. A bojovala jsem za vydatné podpory své sestry, která se mezitím odstěhovala na druhý konec republiky a užívala si volnosti.

S manželem jsme si zvelebili byt a tři roky po svatbě se nám narodila dvojčátka. Najednou jsem měla plnou hlavu starostí a na nějaké ego nezůstával čas. Lítala jsem od rána do večera kolem dětí. V noci jsem spala s bídou tři hodiny. Únavou jsem padala na “ústa” a pomoc rodičů brala jako samozřejmost. Přišlo mi normální, že nás pozvali na oběd, že když jsem marodila přinesli mi horký vývar, uvařili čaj, zachumlali mě do peřin a postarali se o holčičky.

Když nastalo období vzdoru, dostávalo se mi rad, co mám a jak dělat, co má dělat manžel a proč to co děláme, děláme špatně. Manžel postupně k mým rodičům úplně přestal chodit na návštěvu. Když přišli oni k nám, věnoval se jim jen sporadicky. Snažil se jim vyhnout a jejich rady pouštěl jedním uchem ven, druhým tam. Já si v nich našla kolikrát něco, co mělo smysl. Co byla jejich praxe. Přesto jsem se urputně bránila je poslechnout – přeci mám svou hlavu a ta je chytrá dost. Já vím, co je pro mé holčičky nejlepší.

S manželem se čím dál častěji hádáme. A já jsem jak v mlýnském kole – manžel nebo rodiče, kteří vždy, když jsem potřebovala, byli na blízku. V hlavě mám zmatek, nechci přestat komunikovat s rodiči, kteří mi dali to, co dali a zároveň nechci přijít o manžela.

Anna