Jen málokterá z nás nemá v úctě své rodiče. Rozhodně si to zaslouží už jen za to, že nás neodložili někde v dětském domově, dopřáli nám domov, studium a věřím tomu, že hodně z nás i krásné dětství. Alespoň u mě to tak bylo. Dětství mě i mé mladší sestře udělali rodiče vskutku nezapomenutelné. Neříkám, že všechno bylo jen nádherné a harmonické, ale tak nějak to bylo prostě fajn.
Rodiče, zvláště pak mamka, na nás kladli docela vysoké nároky, ať už to bylo studium, koníčky, kterých jsme měly se sestrou nepočítaně, chodily jsme do kroužků, na gymnastiku, do lidušky, či to byla práce v domácnosti. Občas jsme nabývaly dojmu, že si přes nás plní naši své sny.
K tomu, aby se jim člověk zavděčil, stačilo být vzorný ve škole, mít úspěchy v zájmové činnosti a pomáhat doma. Na výsluní jsme se hřály celé hodiny, když jsme před příchodem z práce uklidily celý byt. Pak jsme dělaly, jako že je to naprosto normální a v koutku duše se klepaly na pochvalu.
Nevím, ale najednou jsem měla chuť se vzepřít. Udělat něco proto, že to chci já! Proto, že ten člověk je mi blízký, protože se mi líbí, protože je mi s ním fajn. I když jsem viděla drobné nedostatky, říkala jsem si, že je máme přeci každý. Nikdo není dokonalý, ani moji rodiče ne.
A tak jsem se po čtyřleté známosti vdávala. Svatba byla velkolepá, pro snad padesát lidí (ano, na přání rodičů, kteří se oháněli tím, že my byli na svatbách všech příbuzných a teď je řada na nás je pohostit). I tady se nechal otec slyšet, že jsem si nevybrala nejlíp.
Přišlo mi to sobecké, najednou jsem nebyla ta holčička, co se klepe na pochvalu za utřený prach, najednou jsem chtěla bojovat za své já. A bojovala jsem za vydatné podpory své sestry, která se mezitím odstěhovala na druhý konec republiky a užívala si volnosti.
S manželem jsme si zvelebili byt a tři roky po svatbě se nám narodila dvojčátka. Najednou jsem měla plnou hlavu starostí a na nějaké ego nezůstával čas. Lítala jsem od rána do večera kolem dětí. V noci jsem spala s bídou tři hodiny. Únavou jsem padala na “ústa” a pomoc rodičů brala jako samozřejmost. Přišlo mi normální, že nás pozvali na oběd, že když jsem marodila přinesli mi horký vývar, uvařili čaj, zachumlali mě do peřin a postarali se o holčičky.
Když nastalo období vzdoru, dostávalo se mi rad, co mám a jak dělat, co má dělat manžel a proč to co děláme, děláme špatně. Manžel postupně k mým rodičům úplně přestal chodit na návštěvu. Když přišli oni k nám, věnoval se jim jen sporadicky. Snažil se jim vyhnout a jejich rady pouštěl jedním uchem ven, druhým tam. Já si v nich našla kolikrát něco, co mělo smysl. Co byla jejich praxe. Přesto jsem se urputně bránila je poslechnout – přeci mám svou hlavu a ta je chytrá dost. Já vím, co je pro mé holčičky nejlepší.
S manželem se čím dál častěji hádáme. A já jsem jak v mlýnském kole – manžel nebo rodiče, kteří vždy, když jsem potřebovala, byli na blízku. V hlavě mám zmatek, nechci přestat komunikovat s rodiči, kteří mi dali to, co dali a zároveň nechci přijít o manžela.
Anna
Nový komentář
Komentáře
Matiee: jo,jo,jo vím o čem píšeš....mám to skoro stejné...až na to,že s tchýní se nehádám,ale vše nepotřebné vypouštím a stejně si dělám vše podle svého uvážení....
když se tvému mangelovi nelíbí péče tvých rodičů, tak ať se začne starat víc sám
Co takhle řídit se zásadou: Neraďte mi, blbosti umím dělat sama? Něco člověk vždycky zvorá, ale řešení musí najít sám. Řídit se podle kohokoli nikdy nedopadne dobře, nikdo přece není v mojí kůži. Nemá cenu čekat pochvalu, sama musíš mít pocit, že děláš dobře.
to si děláš srandu, že se eště ptáš, co máš dělat, ne? rodičum to zkusit vysvětlit a jesi se ti budou furt montovat do života, tak s nima vyrazit dveře. já sem eště mladá a s
spolu eště ani nebydlíme. přesto zkusila máma říct na něj jednou křivý slovo a se zlou se potázala.
buď trochu asertivní!
Vidím, že jsi uvězněná mezi několika nezralými osobnostmi. To ti nezávidím a jedniná moje rada zní: vyříkat si to v přítomnosti všech a na rovinu. Lepší první ostuda než poslední. Jen je chvilku psychicky vydírej, jak se kvůli nim trápíš, uroň nějakou tu slzu a jestli nejsou zabednění, tak jim to snad dojde.
No přiznám se, že bych nepřežila, aby mi moji nebo manželovi rodiče nosili polívku, když jsem nemocná
- když jsem nemocná, nemá za mnou nikdo co lízt. Ale je pravda, že celý život mě doprovází "dobré rady" - někdy opatrně formulované, někdy pokus o manipulaci ... Do teď si pamatuju matku mé kámošky, která nám v 18 udílela rady "jak na chlapy"
, nebo rady tchýně "tohle přece, moje milá, nesmíš dělat - to je chlapská práce" (štípala jsem celý den dříví
) a nebo další vůči dětem "ty s tím jídlem naděláš, vždyť ...", "ale tam do té školy/školky bych dítě nedával(a)". ... A pořád dokola
Zajímavé je, že "nejlépe" radí ti, co sami neumí žít svůj život: Ti, kteří šoupli své děti nejpozději v roce do jeslí, dávají rady, že matka má pečovat o děti až do dospělosti atd.
; ta, která nemá o partnerském životě ani potuchy, radí, jak na to ...
- teď mám jedinou radu pro své děti - "utečte od nás, co nejdál"
. Když totiž hodnotím "dobré rady" - kdy já chtěla být objektivní
a o problému přemýšlela a případně nějakou "doborou radu" poslechla, na 100% jsem toho litovala. A to jsem v rodině považována za paličatou, která nikoho neposlouchá a má na vše vlastní názor. A manžel je taky samorost
.
Je zajímavé, že nejvíc radí lidé, kteří sami mají problém a rozhodně si neumějí uspořádat svůj život. A mám těch rádců kolem sebe požehnaně.
Ono není ani jednoduché naučit se tyhle "kecy" nevnímat, rozhodně jsem to neuměla ve dvaceti. To jsem si myslela, že je dobré s každým dobře vycházet
Nyotaimori: mam to taky tak
No, nesnáší jí celá rodina, ale to mu jaksi ušlo
Akorát se to nelíbilo tátovo nové ženě, takže už se ani nezdravíme - na jeho přání a jeho odůvodnění: nepovažuju jeho druhou ženu za "druhou maminku" a nemiluju jí
gryzli: no já jenom, že to není zas tak moc problém, když manželka onemocní, aby se o ni postaral manža, zvlášť, když má malé děti. Ono OČR je stejně jen na 7 dní, včetně sobot a nedělí, tak to zas není taková rána. (když se mu nechce čerpat dovolenou)
Víš my máme s mojím platy zhruba na stejné úrovni, takže když byli kluci malí a onemocněli, tak jsme se na OČR střídali.
Nejlepší je říct:"Dědo, neřešte to!
" To je nejlepší, jak tchána slušně
Mi rodiče nekecají do ničeho, když chci poradit, tak poradí, ale nevnucujou mi ani rady, ani názory.
.Taky mi mluví do výchovy, kdy mám jít a s čím k Mudr.
.
.
.
Za to rodiče manžela bych někdy vystřelila na měsíc
Jak se máme oblíct.KAm jdeme,.Kde jsme byli atd...atd.A nejhorší na tom je to, že bydlí přímo pod náma
Taky jsem někdy na ně vytočená, svým způsobem i alergická a někdy to bohužel manželovi otloukám o hlavu.Sice bych neměla, ale věřím, že kdybych taková nebyla, tak by z něho byl časem takový ten jelimánek, co jim všechno odkýve
Jo, s rodiči nikdo nic nenadělá.Člověk k nim musí mít nějakou úctu a plno věcí zkousnout.
Takže buďte rádi, že nebydlí s Váma
(A k té tvojí velké svdbě.Do ní bych si kecat fakt nenechala.Jsi přece dospělá a máš svůj rozum, ne?My jsme si jí zaplatili, takže nikdo nemohl říct ani popel
gryzli 18: pokud manželka pečuje o děti do věku tří let a onemocní, může si manžel vzít volno - ošetřování člena rodiny - tzv. paragraf, aby se mohl podstarat jednak o děti, jednak o nemocnou manželku, ten týden co není v práci jim zas takovou díru do rodinného rozpočtu neudělá.
jinak s tebou vcelku souhlasím
gryzli: snad se nakonec dobereme nějaké shody.Určitě to u vás nevypadá tak,že žena s dcerou budou trávit víkend u babičky pletím mrkve a ty budeš doma sám trucovat,protože jsi jako překvapení pro rodinu objednal víkend v lázních.S manželkou se domluvíte,že mrkev u babičky počká a vy si užijete.Budete držet spolu a babiččiny útoky a výčitky odrazíte.Nebo žena dá přednost mrkvi jen proto,aby babička neremcala.Takto já myslím,že má být tvoje.A ty snad zase zůstaneš s ní doma,když ji přepadne migréna a postaráš se o dceru,místo toho,abys šel na domluvené pivo s kamarádem.Pro mě bylo hodně důležité,když jsem začala s mužem chodit,že mi konečně někdo řekl,že jsem hezky oblečená,že se mi něco povedlo a že mi třeba vysvětlil,že dát si k vepřové pivo není nic špatného.Každého ovlivní dětství.
Mi si nikdo nedovolil kecat do života, byť jen dobře míněnými radami - ať už vlastní matka nebo nedej Bůh tchýně, ta už vůbec ne. Ale je to o tom, co si člověk nechá líbit a jak na ostatní působí. A nechat se vydírat nějakými výčitkami rodičů?
, ale takhle
...
... a funguje to, mám klid. Je to můj život a budu jej žít po svém. V tom máš, gryzli, pravdu. Pokud člověk narazí na takovou osobu, musí být dominantnější než ona, jinak ať nefňuká.
Jak vidím, mám asi ohromné štěstí. Možná je to tím, že ačkoliv jsem subtilní a menší postavy, jednám energicky, rázně a hlas mám jako lev. A když se mi něco nelíbí, nevypadám takto
Tedy, Anno, jak už tu někdo psal - vděščit rodičům za to, že Tě nedali do děcáku???
Už tím bylo asi zaděláno na složité rodinné vztahy!
Kačena1: fíííha
Nedej se, držím palce
na to že jsem jedináček jsem se osamostatnila dobře...když jsem se vdala dostali jsme s manželem byt tak od té doby je moje rodina tam
k rodičům jsme chodili na sobotní obědy, ale časem nám to přestalo vyhovovat, tak jsem to hodně omezili...spíš tak jednou za měsíc
ze začátku se jim to taky nelíbilo, ale zvykli si
myslím že nejhorší je k sobě poutat děti, když už sami mají věk na to mít svoje názory a žít svůj život
Kačena1: nejsme sestry,já od jara bydlím s tchýní
.Taky se každý z nás za ní musí zastavit,musí vědět,že odcházíme a kdy asi přijdeme.Ale je to snesitelné,celé léto se mi naoplázku starala o kytky na zahradě.Naši neměli přátele,mamka dělala scény,když otec z důvodu své funkce jezdil do zahraničí,že to stojí peníze atd.Všechno naleštěné,kvanta jídla v hrncích,ale na pohlazení čas nebyl.Kino nebo ples,to je jen ztráta času.Máme to docela podobné,viď?
Vrátila jsem se ještě jednou k diskusi a je vidět,že ženy a muži skutečně myslí jinak.Dovolím si ještě přidat:postihla nás chřipka-mě a obě děti.Manžel ráno nakoupil,navařil čaj do termosek,k posteli připravil léky a hračky pro děti.V 7 odjel do práce,občas zavolal,jak se máme.V 17 se vrátil,uvařil a obstaral i další záležitosti v domácnosti.Tchýně to k nám měla 50 m,do a z práce musela jít kolem našeho domu.Nejevila zájem pomoct.A volat našim,bydlícím 120 km daleko mě ani nenapadlo.Nejhorší 3 dny jsme takto zvládli.Já ho naoplátku klidně ve 2 v noci odvezu na zubní pohotovost.
Odemětobě: 37.
. Jo, asi jsme sestry. Bydlíme v jednom domě s dominantní mámou. Tu kouli místo kliky, kterou jsem dala do našeho poschodí, aby nám tam nelezla kdykoliv jsme i nejsme doma, mi za sedm let neodpustila. Když za ní dolů nejdu, vyčítá: Ani se nestavíš jen mi říct ahoj, kdybych tady ležela mrtvá, blalblabla.. Stavím se říct ahoj, jak se máš a je to o stupínek dál: no, nikdy si nedáš kafe, jenom se zeptáš jak se mám a za čtvrt hodiny už utíkáš. Nebere argument, že denně vařím a z těch tří hodin času jí denně hodinu nevěnuji. Pak dojdeme s přítelem na kafe a zase: No, byli jste tu před týdnem, nemůžete dojít častěji... A to mi celý život solila: nejdůležitější je práce, mít hotovo, uklizeno, co hrát si s dětma, jezdit na dovolenou a pořád něco s příbuzenstvem oslavovat. Tohle nikdy nedokážu překročit - to co mi vyčítala, abych nedělala, teď po mě tvrdě vyžaduje.
Jinak si myslím, že to, co dělají Annini (
) rodiče, není žádné týrání. Prostě 90% lidí nemá v sobě hranici taktu, a tak jdou, dokud je někdo nezastaví (to platí v jakémkoli partnerském vztahu, spousta lidí se neumí chovat rovnoprávně, tudíž žijí ve stylu - buď budu vládnout já nebo ty, ale oba nemůžeme). Anna je nezastavila, proto jdou dál a neohlížejí se, jestli to těm druhým vyhovuje. Nevidím v tom nic hrozného, kromě toho, že se v tom Anna plácá.
Každý rodič to dělá jinak, ale ty to holt často podáváš tak, že to vyzní šovinisticky.
Gryzli, píšeš, že jsme se na tebe onehdá sesypaly, když jsi říkal, že mateřské vysávání je běžné. Možná (já to neznám, ani nevím o nikom z blízkých), ale asi to bude tím, že jsi opět mluvil o mateřské, nikoli rodičovské lásce