Máte doma dítě s dysfunkcí? A věděla jste, že různé dysfunkce mají i své dny? Například 9. září je Den dyslexie. Ale k věci - proč vám to vlastně píšu? Nedávno mě navštívila kamarádka a vedla se mnou plamennou polemiku na téma, zda dítěti s dyslexií říct, že má tuto poruchu.
Kamarádčin názor byl jednoznačný a radikální: „Nikdy bych to dítěti neřekla. Mám známou, která díky vědomí své dysfunkce zlenivěla a používá ji jako univerzální výmluvu.“
Sám mám jinou zkušenost, vědomí dyslexie mně sice poskytlo výmluvu, ale zároveň mne motivovalo. Vzal jsem to jako výzvu a snažil se nové a nové hranice překonat. Kdybych své češtinářce ze základky řekl, že se živím psaním, asi by dostala infarkt.
S kamarádkou jsme se nakonec shodli, že je třeba individuální posouzení od rodiče u každého dítěte. Přesto mě zajímal názor odborníka. Kontaktoval jsem proto psycholožku Zdenku Sládečkovou a položil jí dvě otázky...
Názor odborníka
Je dobré říkat dítěti, že má nějakou dysfunkci, nebo je lepší to před ním tajit?
Ve chvíli, kdy na to dítě začne narážet ve škole, je lepší si s ním o tom popovídat, aby vědělo, že naráží na věci, které jsou mimo jeho možnosti. V mateřství to jde, ale při vstupu do školy narazí. Tam je dobré dítěti i paní učitelce říct, o co se konkrétně jedná, a vysvětlit jim to. Že jde o věci mimo možnosti kontroly dítěte a - je to vývojová záležitost. Tedy dokud dítě samo problém neřeší, tak bych ho neřešila, ale jakmile začne narážet, bylo by lépe dítěti citlivě říct, že jeho očíčka třeba nerozliší dobře O nebo A či 6 a 9, ačkoli jiné děti to zvládají. Není to jeho chyba a pomalounku se to zvládne. Aby se netrápilo a nemělo pocit, že je hloupější.
A nemůže se mu to stát univerzální výmluvou?
Dysfunkce neříká to, že něco nemohu, ale že mi to dá trošku víc práce a nebudu v některých věcech mít tak dobré výsledky jako ostatní. Jde o to, jak se to dítěti podá. To, že je někdo například dyslektik, neznamená, že se nemůže naučit gramatiku. Znamená to, že je pro něj učení gramatiky pracnější. Dítě je potřeba podpořit - je to hodně o komunikaci s ním.
Nový komentář
Komentáře
V poslední době, podle mých zkušeností ze školství, se jak rodiče, tak děti začali obhajovat právě tím, že mají určitou dysfunkci. Rodiče zapomínají ale na to, že musí spolupracovat se školou a se svými dětmi taky doma pracovat. Často dochází ke konfliktům mezi dětmi i rodiči a učitelem, kdy rodiče trvají na tom, že dítě nemůže být hodnoceno za práci nedostatečnou. Přitom dítě chodí nepřipravené, neplní zadané úkoly, nesnaží se, byť mu učitel práci ulehčuje , zkracuje, připravuje individuální úkoly,zachovává individuální přístup. Ale obhajobou je -vždyť je dyslektik. Pamatuji dvě kolegyně, jejichž děti byly dyslektiky, ovšem vůbec nevyžadovaly zvláštní ani individuální přístup a pracovaly se svými dětmi doma. Dcera té jedné patřila k nejlepším ve třídě, i když měla další nepřehlédnutelnou vadu a dnes již má tato dívka úspěšně vystudovanou vysokou školu.I syn té druhé, sice ne s výborným prospěchem, ale úpěšně vystudoval střední školu. A mohla bych pokračovat o dalších úspěšných dětech s dysfunkcemi, neboť jsem několik let vyučovala i ve třídách, kde byly jen děti s těmito vadami.Jo,ale tomu už je hodně let, to bylo v době, kdy rodiče měli ještě na své děti čas a o jejich práci zájem. Dnes za veškeré neúspěchy dětí může učitel a za poctivou práci učitele se dává i výpověď. /Zažila jsem to minulý školní rok a došla k závěru, že na prvním místě jsou peníze a pak teprve kvalita/
Mé dceři zjistili dysgrafii a dyslexii až v 9. tř. ZŠ. Paradoxem je, že nás na vyšetření poslali ze školy kvůli problémům v matice - ale dyskalkulie u ni zjištěna nebyla.Neměla a nemá žádné úlevy.Až teď před maturitou ji třídní profesor řekl, že by měla jít na nové přešetření, měla by prý pak při maturitních písemkách nějakou úlevu. Tak se objednala do PPP, uvidíme jak na tom po 4 letech od prvního vyšetření bude.
Mám syna který je dyslektik, dysgrafik a dyskalkulik. A v životě by mě nenapadlo taková věc jako mu to neříct. To tu Vaši známou nenapadlo že by se mu taky třeba mohli děti ve třídě smát jako že špatně čte, že je hloupý že mu to nejde a podobně? Co je na tom špatného? To dítě přece za to nemůže. A nedej bože když narazí na tak "prima" paní učitelku co měl syn.
Určitě říct, ale zároveň hledat způsob, jak mu pomoci vadu zvládat. Naučit ho nevymlouvat se na ni. Syn je dysgrafik. Na počítači píše bez chyb, to, co napíše rukou, nepřečteme ani my, většinou ani on. Ve škole k jeho problému přihlíželi. Jen u číslic se musel naučit být třeba pomalejší, ale pečlivější. Jako úlevu měl to, že nemusel psát přesné postupy v matematice, stačily zkrácené, aby bylo jasné, že to vypočítal a odvodil sám, ale aby ho psaní nezdržovalo. Asi měl štěstí na rozumné kantory.
Určite ho upozornit, ale nepěstovat v něm vědomí, že se kupříkladu dyslektik nemůze naučit gramatiku. Pár takových jich znám a je docela trapné, když se pětatřicátník ptá, jaké i se píše ve slově košile. To už není dyslexie.
Dítě na to přijde samo, že je v něčem jiné než ostatní. A kdyby náhodou ne, tak se jistě najdou hodní spolužáci, kteří jej na odlišnost rádi upozorní. Takže by bylo dobré, aby v tom okamžiku už bylo dítko informované. Ušetří si strach, nejistotu, případně bude mít argumenty, a hlavně bude mít důvěru k rodičům. Protože jak jednou zjistí, že mu rodiče něco tají, nebo rovnou lžou, už nikdy v jeho očích nebudou taková autorita jako dřív...
Určitě bych to dítěti řekla, zlenivět může i zdravé. navíc děti v útlém věku velmi dobře přijímají informace, které jsou například pro dospělého velmi frustrující. mají čas s informací růsta pracovat.
Máme v rodině přesně tento případ... vymlouvání se za to nemůže, že nemůže psát ani diktát ani písemku - ale vlastně se ani učit - protože při zkoušení u tabule taky neuměl nic...
chce to zvláštní přístup podle povahy dítěte.