Pokud se rozhodnete navštívit tohle krásné místo, nebudete litovat. Ale vybírejte pozorně, kdy pojedete, v letních měsících tu bývá dost horko. My jsme se rozhodli jet v druhé polovině října, že riskneme i případných pár propršených dní. Ale měli jsme štěstí, bylo příjemných 25 stupňů a krásně teplé a čisté moře, z kterého se ani nechtělo vylézat.

Dovolená nám začala trochu divoce. Hotel, který jsme si objednali, už byl zavřený, přece jen konec října je už po sezoně. Cestovka to sympaticky vyřešila, dali nás do jiného o hvězdičku lepšího. Sice místo původně zamluveného města Rhodos jsme se posunuli o pár kilometrů dále do velkého letoviska Faliraki, ale nelitovali jsme.

I když Faliraki je vlastně jen doširoka rozprostřené městečko z hotelů, hotýlků, penzionků a studií. Osobně mě nadchla především luxusní dlouhá pláž s jemným pískem. Pro zhýčkané návštěvníky po ní vedla cesta z prken, a hojně ji využívali hlavně rekreanti-běžci.

Kromě nás v hotelu ovšem bydleli jen samí němečtí turisté, většinou důchodci. Fascinovali mne tím, že každý den měli pevný časový harmonogram doslova po minutách, jenž striktně dodržovali. Když jste viděli skupinku meditujících babiček, nepotřebovali jste hodinky a stoprocentně bylo 7h10.

Tuhle obdivuhodnou kázeň dodržovali i při jídle, už v půl sedmé se houfovali před jídelnou a vzorně čekali, až číšník otevře dveře. Důslední byli i v tom, že naprosto ignorovali domorodé speciality (mimochodem vynikající), které chystal pan kuchař, a vytrvale pojídali jen prověřené potraviny. Až na tomhle řeckém výletě jsem konečně ochutnala jednu z nejlepších věcí řecké kuchyně – vinné listy plněné rýží (dolmades), a musím všem, co je neznají nebo váhají ozkoušet, vřele doporučit.

Zajímavý kulinární kousek ale předváděl mnou favorizovaný německý pán, který si každé ráno přichystal několik chlebů, důkladně a rovnoměrně je namazal máslem, rozprostřel na ně plátky sýra a přelil cca centimetrovou vrstvou jahodového džemu. Jeho blažený výraz u výroby a konzumace téhle pochoutky naznačoval chuťový orgasmus, takže kdybych byla bývala kurážnější, tak jsem to taky vyzkoušela…

Protože jsme chtěli vidět slavný rhodský přístav Mandraki, kde stával jeden ze sedmi divů světa - obří maják zvaný Rhodský kolos – vypravili jsme se na cestu. Pro cestu do města jsme zvolili místo autobusu plavbu lodí. A musím říci, že když se před vámi otevře přístav ozdobený sloupy se symboly Rhodu - jelenem a laní - a se siluetou města,  je to nádhera. Sice tu frázi nemám moc ráda – ale tady se nedá jinak – dýchne na vás skutečně exotika.

Místa, kde se odehrávaly dějiny, mají prostě zvláštní šmrnc. Možná je na tomhle městě nejvíc přitažlivá právě jeho nejednotnost. Najdete tu minarety, antické památky, středověkou pevnost i moderní stavby, to vše proložené spoustou barevných květin, keřů a palem. Navíc je to město neuvěřitelně fotogenické.

Ve starém centru, které je zarámováno hradbami, by se bez přehánění dalo chodit do padnutí a myslím, že by vás to neomrzelo. Nejvýraznější stavba je palác Velmistrů, který obývali rytíři johanitského řádu, a tohle místo i dnes působí velmi romanticky. Jinak johanité si jej vybrali po svém ústupu ze Svaté země ze zcela neromantických důvodů - hlavně pro jeho strategickou polohu. Sídlili tu až do roku 1522, než je vyhnali osmanští Turci.

K malebnosti a tajemné atmosféře města přispívají i stovky koček. Tahle hrdá zvířata bezstarostně okupují skaliska u přístavu, ležérně se povalují u laviček a občas se od vás nechají pohladit. Jejich kožíšky a proporce demonstrují jak neuvěřitelné barevné kombinace je schopna stvořit matka příroda tam, kde se jí dá volnost…  

Reklama