U nás doma se taky říkávalo, že v příštím životě bychom chtěli být naším kocourem. Měli jsme ho od minikoťátka a ani jedno dítě v rodině nebylo tak rozmazlené jako on. Pocházím za malého města na Šumavě a i když jsem se vdala do města jiného, pravidelně a strašně rádi jsme se vraceli k nám domů. Máma, táta a kocour Mikeš nás vítávali na prahu. Kocour, impozantní, silně obézní pán v letech.. požitkář jistý si svým postavením v rodině...

A pak najednou bylo všechno jinak.. Tatínek onemocněl, maminka to neunesla a onemocněla také. Nevěděli jsme, kam jezdit dřív, s kým být déle... Mikeše se ujal soused, kterého jsme pravidelně zásobovali krmením. Mysleli jsme že je to jen dočasné, provizorní opatření, ale táta se domů už nevrátil a mamka se přestěhovala k bratrovi, sama už být doma nemůže.

Za Mikešovi asistence jsem vyklidili a předali byt. Strávili s manželem poslední noc v prázdném bytě.. Když jsme odjížděli, jediné zařízení, které se v místnosti nacházelo, byla miska našeho kocoura. Provedli jsme jeden pokus o přesídlení, abychom věděli, že je o něj postaráno, že se má dobře, ale nepovedlo se. Pořád se vrací tam, kde mu panička dávala odřezky masa k nedělnímu obědu a pán ho drbal v kožichu. Myslím každý den na svého tátu a myslím každý den na našeho kocoura... Jestli je vůbec naživu ve studených šumavských nocích, jestli se ho ujala nějaká dobrá duše a vytvořila mu náhradní domov, náhradní... protože o ten jediný opravdový jsme už oba přišli.

renicek

Text nebyl redakcí upraven.

Tohle mi nedělejte, musela jsem zamáčknout szlu :(

Opuštěná zvířátka jsou téma na dnešek. Máte k tomu co říct? Pište na adresu

redakce@zena-in.cz

Reklama