Naše rekonstrukce začala asi jako u každého rozhodováním, zda jít k rodičům, nebo zůstat někde sami. Proto jsme si našli podnájem v blízkém městě a zkusili si tam žít. Bydleli jsme 2 roky v půjčeném panelákovém bytě a přemýšleli o vlastním bydlení. Potom, co jsme na sídlišti prožili druhé léto a pozorovali tam děti, jak vysedávají na schodech v paneláku, jak si hrají na kousku zeleně, kam všichni chodí venčit své pejsky, jsme si řekli, že raději budeme investovat do nějakého domečku. Bohužel penízků nebylo dosti, a tak jsme začali okukovat půdu na baráku našich rodičů.

Nejprve jsme si všechno vyměřili a nakreslili, pak došli za projektantem, aby nám to hodil na papír a poradil, zda to bude vůbec reálné, vzhledem k tomu, že jsme chtěli ušetřit a nechtěli předělávat celou střechu a celý krov. Na papíře to vypadalo docela dobře, a tak jsme začali shánět všechna možná povolení a také penízky - použili jsme naše stavební spoření a půjčku pro mladé od SFRB. První problémy jsme měli hned při vyřizování stavebního povolení, protože se našim sousedům nelíbilo, že chceme mít okna na jejich stranu, a tak jsme se domlouvali a domlouvali a nakonec to vše dobře dopadlo. Mezi tímto běháním a zařizováním jsme se stihli vzít a do prvního bourání a stavění jsme se vrhli už jako manželé. První šla dolů střecha a potom už to šlo ráz na ráz. Začalo samé měření, bourání, shánění, nakupování, stavění a zase bourání...

Na co jsme stačili, to jsme dělali sami, a co jsme neuměli, tak na to jsme si vzali - po řádném výběru - firmu. Celá rekonstrukce netrvala ani rok a na Štědrý večer jsme poprvé spali ve svém novém bytečku, sice ještě úplně nedodělaném a bez kuchyně, ale ve svém:-)  

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hezký den Jana

(indicie - Mistrovství světa 1986)

Reklama