Reklamace – těžká práce

Reklamace, reklamace,
to je někdy těžká práce.

Možná můj příběh s reklamacemi bude jen zopakováním zážitků Vás druhých, možná ale ne. Většina reklamací, které jsem kdy v životě uplatňovala, byly reklamace obuvi Překvapivě reklamace neznačkového zboží nebyly tak problematické jako reklamace sportovních bot nejmenované značky (abych náhodou nedělala reklamu). Sportovní boty, jak je známo, člověk využívá ke sportování. Za tímto účelem jsem si zakoupila první pár bot (tou dobou byla doba záruky 6 měsíců). Po pěti měsících začala pracovat podrážka – odlepovat se a praskat. Co se tedy dalo dělat, než boty umýt a zanést do prodejny sportu k reklamaci. Reklamace mi hned uznána nebyla, ale boty si v prodejně ponechali k dalšímu posouzení. Nakonec mi dali za pravdu a já si odnesla nový pár bot.

Překvapivě se toto opakovalo – opět praskající podrážka, odlupující se podrážka na bočnicích. K výměně vadných bot došlo ještě dvakrát (snad se tolik nepletu, opravdu to bylo opakovaně). Ne, že by mi někdo nabídl peníze, vždy jsme měnili pár za pár. Ta poslední reklamace – těchto bot, i v této prodejně byla opravdu kuriózní. U předposlední reklamace mi bylo důrazně vysvětleno, že jsou to boty určené ke sportu nikoli k chození po venku. Tento poslední pár bot jsem si z obchodu odnášela někdy v listopadu. V takových botách jsem samozřejmě v zimě nikdy nechodila po venku (od toho jsem měla kozačky), využívala jsem je jen do tělocvičny.

A co se nestalo – v březnu, v době, kdy začínalo pomaloučku jaro, se boty opět začali rozpadat. Tenkrát jsem se ale setkala s takovým přístupem, že bych jej už nikdy nechtěla zažít. Nejprve mě prodavačka nařkla z toho, že boty nejsou čisté. S tím jsem samozřejmě nesouhlasila, a tak pokračovala tím, že jsem v těchto botách chodila celou zimu, jak to mladí dělají, a že nemám nárok na reklamaci. Později si k sobě přivolala ještě další prodavačku a nadřízeného, aby na mě mohli trojhlasem. Toho dne jsme s mamkou odcházeli z prodejny s nepořízenou. To, jak mě v prodejně křivě napadali ve mně vyvolalo pláč. Ten den jsme potřebovaly ještě něco zařídit ve městě a já se nabulená šinula s mamkou, když jsme potkaly majitele obchodního domu, kde sportovní prodejna sídlila. Ten majitel je s mamkou bývalý spolužák a kamarád.

Bez ohledu na to odkud jdeme, začal přátelský rozhovor, když se Franta (majitel OD) zeptal, co nás tak rozzlobilo (já tou dobou raději s bulíkama stála opodál). Tak to mamka vylíčila – Franta původně nevěřil a myslel si, že mluvíme o obchodu, který je tam jenom v pronájmu a prodává normální boty a na který byla spousta stížností. Když si celý příběh vyslechl, řekl ať druhý den přijdeme a že dostaneme peníze. V sobotu ráno jsme tedy vyrazily do města. V prodejně byli všichni zaměstnanci nastoupeni do pozoru. Za boty vyrovnali peníze na stůl, s umělým úsměvem pozdravili a já už jsem se tam nikdy ani neukázala. Tehdá to dalo dost zabrat – hlavně psychice, ale zároveň mě to naučilo nevzdávat se, zvlášť, když jsem v právu.

Vám všem, bych přála, abyste nic reklamovat nemuseli a pokud ano, abyste se setkali s pochopením, protože jsem přesvědčená o tom, že i prodavačkám se může stát, že zakoupí vadný výrobek a musí jej reklamovat. A jak by se jim líbilo, kdyby s nimi taky tak druzí jednali?

P. S.: Od té doby si boty kupuji výhradně neznačkové a jsem nad míru spokojena.

bokul

Tady se opět jednou ukazuje, že mít známe je lepší než mít peníze. Tedy oni ti známí ty peníze vlastně dělají.:) Pan majitel je holt pan majitel.:)

Reklama