Věříte v oddělitelnost lidského vědomí? Patříte mezi ty, kteří se domnívají, že lidská duše není přímo závislá na fyzickém těle? Že po smrti tělesné schránky zůstává podstata lidské bytosti dále naživu? Nejste sami. Vědci v Japonsku údajně lidskou duši zvážili. Její hmotnost je prý kolem jedenadvaceti gramů…

Když jsem byla malá, často mě napadaly otázky: „Jak to, že jsem to já? Proč nejsem někdo jiný? A cítí i moje ségra to, co já? Jak to, že žiju...“ a podobně. Zajímavé je, že mě to napadlo nejčastěji, když jsem si zavazovala boty. Teď mě těmito dotazy zásobuje moje dcera.

Vsadím se, že není jednoho člověka na Zemi, kdo by si takovou otázku v některé z etap života nepoložil. V závěsu za ní pak zpravidla následuje úvaha „Co se stane, až umřu?“
Fakt, že člověk zemře jako schránka, pro nikoho tak nepředstavitelný není. Evidentně je to ale horší, když si máme připustit, že si přestaneme uvědomovat sebe sama. Cítit, vnímat, být.  

Reinkarnace, proces, při kterém se lidské bytosti znovu a znovu zrozují, je víra stará celá staletí a setkáváme se s ní po celém světě.
Dávní Egypťané vykonávali přípravy na osvobození duše po smrti, aby jí umožnili znovuzrození.
Staří Řekové věřili v mnoho životních cyklů. 
Původní obyvatelé Afriky, Austrálie, Asie i Ameriky byli rovněž přesvědčeni, že existuje nějaká forma reinkarnace.
Myšlenka neustálého znovuzrozování je hlavním obsahem hinduismu i buddhismu.

„Čím jste je to, čím jste byli, a čím budete je to, co děláte teď.“
(Buddha Šakjamuni)


Podle statistik je na naší planetě 51 % lidí přesvědčeno, že jejich vědomí v nějaké formě zůstává na světě i po smrti fyzického těla.

Logicky se víra v oddělitelnost lidského vědomí nevyhnula ani vědě

Shromáždění vědců na California Institute of Technology naslouchá lékařům nemocnice v Southamptonu, kteří se pokouší přinést důkazy o teorii, že lidské vědomí pokračuje ve své činnosti i poté, kdy mozek přestal fungovat a pacient je klinicky mrtvý.

Lékaři referují, kterak sledovali 63 pacientů, kteří byli prohlášeni klinicky za mrtvé. Jejich srdce se zastavilo, přestali dýchat a mozková aktivita zanikla.
Po oživení, kdy se probrali z klinické smrti, byli tito pacienti přesvědčeni, že v době, kdy mozek nevykazoval jakékoli funkce, měli jasné a uspořádané myšlenkové procesy. Rozumně uvažovali a vytvářeli vzpomínky na to, jak se pohybovali mimo své tělo.

Sdělovali pocity míru, radosti a harmonie. Pro některé se zrychlil čas, zbystřily se smysly, ztratili vědomí svého těla.

O podobných stavech při přežití smrti existují zprávy staré i několik staletí. Současně probíhající studie mají k dispozici i nejnovější technologické postupy.

Když ji nelze uvidět, zkusíme ji zvážit

V Japonsku se kolem takové studie rozpoutala vášnivá debata po té, co se tamní vědci pokusili lidskou duši zvážit. Použili nejmodernější elektronickou váhu, odečetli, co se odečíst dalo, pacienta s jeho souhlasem sledovali a neustále převažovali, umístili jej na neprodyšný podklad, vzali v úvahu prostředí, vlhkost, prostě všechno, co by mohlo výsledek zkreslit, a šli až kam jejich vědomosti dosáhly, aby byl výsledek co nejserióznější a hlavně co nejméně zpochybnitelný. Závěr publikovali i přednesli. Váhový úbytek bezprostředně po smrti: 21 gramů.

Následovaly další studie, nakonec až u dvou tisíc pacientů. Výsledek: ve chvíli smrti ubylo 17–21 g.

Mohli bychom vypsat stovky podobných studií ze všech koutů světa. Tuny knih obsahující výpovědi klinicky mrtvých. Hypnotické stavy a vzpomínky na předešlé životy. Případy spontánních vzpomínek lidí třeba v souvislosti s místem nebo traumatickým zážitkem. Děti plynule hovořící cizím jazykem, pro což není vysvětlení, atd. Otázka reinkarnace bude ale zdá se ještě dlouho jen otázkou.

A o tom to je

Můžeme si myslet, co chceme, a o tom to právě je. Jsme těmi, kterými teď a tady jsme, a máme k dispozici jen vlastní mysl, jejíž součástí je víra. Můžeme různé studie, výsledky a pokusy skupin vědců zpochybnit. Nevěřit. Nemůžeme je ale ani spolehlivě vyvrátit.

Dokud víme o okolnostech smrti tak málo.
Dokud je každý z nás vybaven vědomím.
Dokud si uvědomujeme vlastní existenci.
Dokud je součástí tohoto uvědomění i touha zůstat.
Do té doby bude celá tato teorie jen otázkou subjektivních pocitů a víry každého z nás.

Možná…

Možná pak skutečně není nic.
Jenže i „nic“ se stává něčím, je-li vysloveno. Možná „nic“ ani neexistuje. A je-li tedy i nic něčím, pak může být také konec jen jinou formou začátku… možná…

„Nejkrásnějším zážitkem,
kterého se nám může dostat, je tajemno. Komu je tato emoce cizí, kdo se už neumí
v údivu zastavit a zůstat stát ve vytržení
s posvátnou úctou, jako by byl mrtev.“
(A. Einstein)