„Teda, jak ta Adéla pobíhá po tom akváriu, viď? Minule, když jsem tady byla, tak snad ani nevystrčila hlavu z krunýře!“ povídám kamarádce. Její dcera si opodál prohlíží svoje album samolepek.

 

„Adéla?“ řekne Kája a věnuje mi hrozně dlouhý a vážný pohled. Ztiší hlas: „Tahle Adéla… to není tamta Adéla, víš?!“ Ticho a pohled do terária. Pak se naše pohledy znovu setkají. „Vloni o prázdninách jsem si jednou uvědomila, že z toho krunýře nevylezla už opravdu dlouho, víš. Sháněla jsem podobnou celé dva týdny, co byla Majka u babičky! Ona to neví,“ kývne Kája hlavou k dceři.

 

Tyjo. Představuji si nějakou matku, jak zálibně sleduje muže své dcery při mytí nádobí. „Teda vloni bych ho viděla spíš na fotbale!“ řekne pak pochvalně. „Tenhle Karel, mami, to není tamten Karel… Ale před tátou dělej jako by nic. On by to nevydejchal!“ Hihihi.

 

Hihihi… směju se té představě ještě když tahám prádlo z pračky. No to snad né! Já tam hodila i Jeho oblíbenou šálu! Je teď širší, kratší... a rozhodně... hutnější. Sakra. Dala by se používat jako rohožka. Koukám na šálu a jako by mě něco napadlo…

 

„Ne... tyhle šály budou zase až na podzim! Ale jestli přesně tahle barevná kombinace, to teda nevím!“ usmívá se prodavačka a kouká na mě jako na vola. Jako na vola, co dá vlněnou šálu do pračky.

 

Tak tohle nebude reinkarnace. Táhnu se domů jako svěšený prapor.

 

Doma u večeře se vrtám v talíři. Ta šála mě fakt mrzí. Muž mě utěšuje (je to fakt kádr, já bych řvala jak tygr) a rozhlíží se uklizeným bytem. (No fakt. Já vždycky uklízím, když mám nějakej průšvih. To už dělám od té pětky z násobilky.)

 

 „Teda ta bazalka, jak se sebrala, viď!“ zálibně komentuje rozložitou bylinku na okně. Chvilku přemýšlím. „No jasně... na to, jak byla nedomrlá, viď!“ Podívá se na mě trochu tajemně. Že by?

 

Reklama