Naštvaných majitelů domů u nás rok od roku přibývá. Tři tisícovky těch nejnespokojenějších právě čekají na verdikt Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Jejich stížnosti by mohly - v případě kladného vyřízení – přijít Českou republiku až na 50 miliard korun. To není zrovna málo. A navíc je jasné, že bychom se pěkně ,,prohnuli" úplně všichni. Majitelé, nájemníci v bytech s regulovaným nájemným i ti, kteří jsou nuceni platit hanebně vysoké, neregulované nájmy. Suma sumárum, každý Čech by mohl zaplatit kolem pěti tisícovek ze své kapsy.
Říkám, MOHL by, protože zatím ještě nikdo z nás neví, jak bude výrok Evropského soudu vypadat. I když poslední signál z nedávné doby, leccos napovídá…

Francouzka polského původu Maria Hutten-Czapská nedávno vyhrála spor s polským státem. Šlo o stejný problém jako u nás. Polsko jí bude muset uhradit 52 500 euro, tedy asi 1,5 miliónu korun.
K verdiktu se následně vyjádřil i premiér Paroubek: ,,Ještě jako ministr pro místní rozvoj jsem v tom viděl nebezpečí, pracovali jsme proto na postupné deregulaci.Od ledna 2007 začne regulované nájemné růst. To by mělo zaručit, aby se Česko nedostalo do podobných problémů jako Polsko."

V České republice nájmy nerostly celé čtyři roky a zákon o jejich zvyšování přijali poslanci až letos v polovině března.
Od 1. ledna se mají činže zvedat po dobu čtyř let v průměru o 14,2 procenta za rok.

Čeští majitelé domů považují kauzu Marie Hutten-Czapské za precedent a předpokládají, že štrasburský soud rozhodne podobným způsobem i v jejich případě. Je jasné, že máme zase jeden problém, který rozděluje českou společnost na – minimálně dva – nesmiřitelné tábory. To nakonec demonstrovalo i vypjaté setkání dvou žen, které jsem k tomuto povídání přizvala.

Paní doktorka – říkejme jí třeba Olga – je majitelkou menšího činžovního domu v Praze. Získala ho v restituci a provozuje zde i svou lékařskou praxi. Ordinaci si, po finančně náročné rekonstrukci, zbudovala v suterénu. Sama bydlí za neregulované, tržní nájemné, protože všechny byty v jejím domě jsou obsazené.

V době, kdy dům přebírala byl opradvu zdevastovaný. Nechala tedy opravit aspoň to, co nejvíc „hořelo“. Odpady, skoro zdemolované schodiště a elektrické rozvody. Víc toho zatím finančně nezvládla. Nejvyšší nájemné vybírá od nájemníka, platícího 2 900 Kč za sedmdesátimetrový byt 3+1. K majitelům domů, žalujícím ČR, se zatím nepřidala.

Nikdo z obyvatel jejího domu nebyl ochoten si s námi povídat, takže jsem se domluvila  – řekněme s Janou – která bydlí ve stejné pražské čtvrti, shodou okolností nedaleko doktorčina domu. Jana platí za byt 1+1  "regulovaných 1800" Kč. Vyučená kuchařka, rozvedená matka dvou dětí je v současné době nezaměstná. Stěžuje si nejen na strašný stav bytu i celého domu. Nic nefunguje, všechno je v katastrofálním stavu.

Obě ženy sice nespojuje stejný dům, ale zato zastupují extrémní stanoviska obou zjevně nesmiřitelných táborů. Původně jsem měla v úmyslu je vyzpovídat a umožnit jim, aby si vzájemně vysvětlily své názory na věc.
Všechno se však vyvinulo úplně jinak. Přestože původně Jana vstoupila do ordinace paní doktorky dokonce s úsměvem na rtech, po chvíli u ní došlo k podivnému, nepochopitelnému zkratu.
Nevím, zda byl vyvolán dlouhodobým stresem, nebo pohledem na vkusně a určitě draze zařízenou ordinaci či na samotnou Olgu (nebo kombinací všech tří faktorů), ale téměř okamžitě po vzájemném seznámení se Jana začala nesmyslně arogantním způsobem dožadovat informací o příjmech paní doktorky.

Upozornila jsem ji, že to není předmětem našeho rozhovoru, a Jana mi hodně hlasitě „vysvětlila“, že pokud někdo vydělává peníze jako soukromý doktor a navíc je „majitelem baráku“, nemá nárok pochopit, jak je samotné ženské s dvěma dětmi na krku. A TOHLE by teda mělo být téma rozhovoru!

Paní doktorka ještě stačila podotknout, že si nežije nijak nad poměry a situaci samoživitelky si dovede představit velmi dobře, ale to už se Jana zvedla a s prásknutím dveřmi odešla.

Po krátkém, „lehce opařeném rozhovoru“ se také paní Olga omluvila s tím, že už nemá příliš času, protože jí za chvíli přijde pacientka. Ale slíbila mi, že je ochotná se ještě někdy sejít – tedy pokud se rozhovor bude držet tématu deregulovaného nájemného, nebo stížností majitelů bytů. Chce však se mnou mluvit sama. Po té nesmyslné scéně jsem to celkem chápala.

Na závěr bych vás, milé ženy-in, chtěla upozornit, že výše popsaná situace neznamená, že straním „ubohým“ bohatým majitelům domů, že si neumím představit negativní dopady deregulovaného nájemného na sociálně slabé nebo že nevím o některých asociálech, kteří své nájemníky tyranizují a dělají jim ze života peklo. To tedy ani náhodou!

V tomto případě se ale všechno odehrálo přesně tak, jak jsem popsala.

Takže jedno je celkem jasné: ať už se bude situace kolem nájemného vyvíjet jakkoli, máme se na co těšit. A nic pěkného to zcela jistě nebude.
A jak bude rozhovor pokračovat? To se dozvíte příště...

Reklama