Nějaký ten trapas se během života stane asi každému. Sice je snaha na něj co nejdříve zapomenout, ale my jsme se je rozhodly vynést je na světlo. Není totiž nic lepšího než možnost pobavit se na cizí účet. Proto jsme zapátraly nejen ve svých vzpomínkách, ale i ve svých fotoalbech a objevily příklady našich módních úletů. Co jsme dřív nosily, ale teď už bychom si to nikdy dobrovolně nevzaly?

Veronika Bulánková, redaktorka

Hříchů módního mládí mám na svém triku hned několik a sem tam se mi i nyní povede zvláštní kombinace. Během školních let ovšem mohu částečně svalit vinu na své rodiče, respektive na mamku, která sehrála v mém oblékání významnou roli. Nesnášela jsem zejména to, když mi ve skříni přibyl nějaký nový kousek, který ovšem pocházel z šatníku mého bratra. Tolik módní recyklace u nás nabývala velkých rozměrů. 

Zpětně se stydím za často šílené barevné kombinace, kdy jsem nosila zelené kalhoty s oranžovým tričkem a nepřišlo mi na tom nic divného. Jediné štěstí bylo, že mě u toho asi nikdo nevyfotil. Dlouho jsem, soudě podle fotek, také nedala dopustit na ponožky v sandálech a pantoflích a na kombinaci elegantnější sukně s outdoorovými sandály. K tomu přidávám pro ilustraci i fotografie. Celkově jsem tak nějak míchala různé styly a elegantní dívčí kousky kombinovala se sportovními. Obě fotky jsou ze školního focení, takže to pravděpodobně měl být můj pokus o slušivý styling. 

Marta Kratochvílová, editorka

Vzpomínám si na mnoho oděvů, které jsem nosila a dnes bych si je na sebe nevzala. Například kolem 15. roku jsem jeden čas nosila strašné džíny do zvonu v pase na gumu. Po stranách měly tehdy velmi IN pruhy. K tomu jsem měla džínovou bundu v tmavším  odstínu. Dnes nechápu, jak mě mohla tato kombinace vůbec napadnout, protože bytostně nesnáším celodžínový outfit. Připadá mi to dnes vážně hrozné, když má někdo džíny a zároveň džínovou bundu. To jsou takové ty kusy oblečení stejné barvy i materiálu, které by se společně kombinovat dle mého názoru prostě neměly.
 
Další co jsem nosila, byť už jako starší, byly barevné legíny. Bylo mi kolem 24 nebo 25 let, když byly v módě. Tehdy mi to vůbec nepřišlo špatné. Třeba k jednobarevnému triku nebo k triku se stejně barevným vzorem. Na doma budiž, ale já se v tom procházela třeba po městě v Bulharsku. Což mi dnes přijde nemyslitelné.

Ještě horší ale je, že jsem si je vzala třeba i ke kabátu v zimě. Zaprvé mi musela být zima, to si už nepamatuju, za druhé mi to nepřijde jako vhodný doplněk ke kabátu a kozačkám. Ale tehdy jsem v tom asi viděla velkou módu. Jsem ráda, že se můj módní styl a vkus vyvinul a změnil. Ale kdo ví, co budu říkat za pět nebo deset let na to, co nosím dnes.

Karolína Waberová, redaktorka

Je pravda, že se móda vrací a už mám zkušenost s tím, že jsem o nějakém kousku tvrdila, že si ho nikdy nevezmu a o deset let později ho opět nosím. Třeba jako „zvonáče“. Potom jsou tu však věci, které se, co se týče praktičnosti, absolutně neosvědčily. Řeč je o bokových kalhotách. Okolo milénia platilo, čím kratší sed, tím víc in.

Foto: Shutterstock

Ideální bylo, když z nich trochu lezly tanga. V té době jsem dostala zánět ledvin a vůbec jsem se nedivila. Dlouho jsem si myslela, že se tento příšerný trend nevrátí, ale už jsem v nich viděla vesele se nakrucovat Emily Ratajkowski. Střih navíc dost zkracuje nohy a deformuje postavu. Tímto přísahám, že bokovky jsou pro mě pasé, i kdyby to byly poslední kalhoty na světě.

Vendula Kubalíková, zástupkyně šéfredaktora

Na začátek si přiznejme, že moje fotky se fotily v době, kdy moje kolegyně asi ještě ani nebyly na světě. Takže je to úplně jiná liga.

První model si pamatuji velmi přesně. Ty fialové legíny byl šílený hit, podpultovka. Nosila jsem je hrdě s čímkoli. Ještě jsem měla krátké černé. Na obrázku jsou doplněné hedvábnou černou halenkou s límečkem po nějaké pratetě, jež jsem našla u babičky na půdě. Podivné kombinace, to je moje… Legínám jsem po této krátké epizodě dala vale. Dlouho jsem jim nemohla přijít na chuť a dostaly prostor pouze na sport. Teď se přiznám, že v nich občas chodím doma v kombinaci se sportovní mikinou nebo k šatům místo punčocháčů.  

Na druhém modelu bych chtěla vyzdvihnout manšestrové kalhoty, byly nabírané a šité na míru. V pase měly sklady, a i když jsem měla třicet kilo i s postelí, vypadala jsem v nich jak skříň. A ta barva. Ta mě pronásleduje dodnes.

Čtěte také:

Reklama