Možná je to osobnost od osobnosti, ale my máme s pořízením mladého psa ke starému zkušenost špatnou. Madla to nezvládla a umřela.
Namnoze se může stát, že nový přírůstek stárnoucího psa nabudí a on jaksi pookřeje. Mnoho lidí o tom hovoří.
Moje maminka právě tomuto tvrzení některých majitelů podlehla a k Madle, která oslavila tou dobou své 13. narozeniny, pořídila štěně. Aminu. Všichni doufali, že se stane přesně to, co popisují jiní. Tedy že Madla nebude tolik podléhat svému stáří, přestane být líná cokoli dělat, bude mít chuť chodit a celkově ji to pozvedne.
Přišel přesný opak.
První reakce stařičké jezevčice bylo něco jako toto: „Takže já už jsem k ničemu, já už vlastně pro vás nic neznamenám, nudím vás, pořídili jste si náhradu a mě už nechcete. Jen čekáte, až umřu. Tak jo, ať nemusíte čekat, udělám vám tu radost!“
Naprosto otupěla.
Amina byla u mamky sotva pár týdnů. Mamka odjela do Itálie a pejsci byli u nás. Madla byla úplně apatická. Jednak se nemohla srovnat s novou kolegyní, a jednak se jí myslím také hodně stýskalo po mámě.
Nevím přesně, co se honí v hlavě pejskovi, kterému napřed přivedou náhradníka a pak si ještě odjedou a odloží ho, byť tam kde to vlastně dobře zná.
Výsledek byl ale tristní.
Ještě večer jsem seděla u Madly na pohovce v kuchyni, ze které se prakticky po celou dobu nehla, a snažila jsem se jí vysvětlit situaci, jak je opravdu. Do jaké míry rozumí pes vysvětlování typu „Neblbni, Madlo, nehroť, všichni Tě mají rádi, nikdo si nemyslí, že jsi k ničemu, a Amina tě má pobavit, ne namíchnout. Máš tam kuře, zobni si a nebuď labuť. Panička se vrátí a jistě na tebe myslí. Prostě tam jenom nesmíš, protože jsi pes. Chápeš?“ Nemám tušení, jestli chápala, nebo nechápala.
Do rána zemřela.
Mohla to být samozřejmě náhoda a patrně i bude, ale nemůže se nikdo divit, že máma po příjezdu nevyšla z výčitek svědomí a já jsem přesvědčená, že kdybych byla v podobné situaci, nového psa bych prostě ke starému nekupovala.
Oponentní článek najdete zde...
|
Podle vlastní zkušenosti bych počkala, až ten starý umře. Ono se hodí, koupit druhého pejska, když ten první je ještě v plné síle, hrají si a dovádí. Ale když je starý pejsek už nemocný, tak mu to moc nesvědčí, otravuje ho to a navíc štěňátko odvádí pozornost pánečků. |
|---|
Co si o tomto problému myslíte vy, milé čtenářky?
Nový komentář
Komentáře
femme — #14
Alena613 — #13
naše bordina se nakonec taky dočkala mladšího kamaráda 
dceři přinesla kamarádka ještě slepé štěně, které jakýsi kretén nechal v lese v igelitové tašce 
a ona ho vypiplala do krásné, chytré a moc milé fenky 
femme — #5
já mám stejné poznatky jak femme. My jsme k 13-ti letému pudlíkovi pořídili kamaráda, 1,5 letého lhasáčka. Pudlíček byl hluchý a začínal špatně vidět, ale kamarád mu moc pomohl. Rozumněli si hned první den. Pudlíček zemřel v 16-ti letech a lhasáček začal tesknit. Nakonec i on dostal nového kamaráda, 8 měsíční štěně. Už jsou spolu přes 2 roky.
Myslím, že hodně záleží na povaze pejska, ale u nás mladší pejsek moc pomohl.
To je smutný.Ale možná ,že čekala ,až přijde jiný pes.Aby vás mu mohla nechat na starosti
To je zvláštní, že někteří zde píší, že už si psa nepořídí....zajímavé.
38riki — #9
Astrud — #6
jsem uronila slzu dojetí
Bylo mi ctí oba hlavní hrdiny poznat osobně a potvrzuji níže napsané
Jak uz jsem psala k tomu druhemu clanku, mam 11ti letou krizenku jezevcika a yorksheera. Nedavno jsem ji poridila kamarada - rok a pul stareho kocourka.
Rozhodovala
jsem se dlouho, nechtela uz jsem zadne zviratko. Ale jednou jsme
kocourka hlidali na 14 dni a vylozene si sedli a delali spolu blbiny a
ona vyrazne ozila.
Tak jsme uz nakonec zustali vsichni pohromade.Naciname druhy tyden spolecneho ziti a oba lumpaci a nahani se po celem byte.
Ale jineho pejska si uz neporidim...
Spíš bych řekla, že tomu hodně napomohl ten stesk...
Jinak, co vím, ještě kdysi před mým narozením doma pořídili ke starému pejskovi i malé štěně a ten starší výrazně pookřál. Asi je to pes od psa, tak jako člověk od člověka.
Mám naštěstí kladnou zkušenost. Ke starcovi - 13ti letému jsme pořídili štěně. Povaha starce: klidná, dobrácká, ale už je to trochu nerudnej dědek. Povaha mlaďocha: divoch, veselý, neposedný, aktivní. Museli jsme trochu uměle vybudovat dominanci toho staršího (dostane dřív misku, první jde ze dveří ven apod.) jinak by ho mladej převálcoval, ale klaplo to. Oba dva si krásně spolu vyšli vstříc, mladej sice do starýho šije a rád by si s ním často hrál, ale postupuje docela něžně a starej sice na hraní reaguje takovým jakoby odmítavým hučením, ale přitom vrtí ocáskem a nechá se od mladýho oňufávat a drží s ním basu. A navíc se starej přestal bát sám doma (už jsou přece dva) a mladej je na starýho docela fixovanej, ikdyž ho má na háku (ví, že kdyby chtěl, má ho za pár vteřin na lopatkách
). Když náhodou nejsou chvíli spolu (třeba se jde k vetovi jenom s jedním), tak hlavně mladej vítá starýho víc než páníčky 
. A ve dvou už jsou smečka a smečka je víc než jeden pejsek. Není to určitě pro každýho psa, hrozně záleží na povaze. Vím třeba, že kdyby ten mladej dostal konkurenci a taky chlapa, že by bylo zle. Ale tušila jsem, že starej je dobrák a nebude nešťastnej. Mladýho jsme vybírali tak, aby byl velikostně asi tak stejně (oba jsou voříšci). A zvýšená aktivita starce je tak nějak samozřejmostí, ale nevypadá nijak schváceně. Takže celkově to tomu našemu starci určitě spíš prospělo, ovšem určitě je strašně důležité se rozhodnout podle povahy toho původního, staršího druha 
. Dneska je tomu staršímu už 15 (!!!) a ikdyž mu hlavička už tolik neslouží, je skoro hluchej a špatně vidí, pohybově nemá žádnej problém. Mladej ho totiž nenechá v žádné letargii 
.
átéčko — #2 my jsme postaršímu kníračovi pořídili štěně bordiny a udělali jsme dobře, padli si hned od začátku do oka a ve stáří ho bordina chránila vlastním tělem
smutné ale pak bylo, jak po něm, když umřel, tesknila 
Tak já opravdu nevím ke komu se přiklonit. Není to nakonec jako s lidmi? Někomu dělá přítomnost mladších radost, někomu vadí.
Máme 13tiletou retrívřici s artrózou a začaly stařecké epil. záchvaty. Pomalu se smiřujeme s myšlenkou, že o ni přijdeme. Půl roku jsem doma měla tchýninu nepříliš vychovanou, rozmazlenou šestiletou schitzu. S naší Bacilkou to skoro nehlo - ani líp ani hůř. Nesnášenlivá Nána se smířila se situací asi tím, že obě byly víceméně v jiné místnosti. Nána už je zpátky u tchyně a mně se zdá, že z toho má Bacilka docela radost - je stále stejně klidná a mírumilovná,jen se mi zdá, že se víc usmívá.
Ale říkám na rovinu, dalšího psa si už nepořídíme.
13 let na jezevčíka je úctyhodný věk. Oni se dožívají tak kolem 10 let.
A co se týče závislosti na páníčkovi, tak tak je opravdu neskutečná.
Tchán měl jezevčíka, když odjel, tak jsme ho hlídávali s manžou. I když jezevčík s náma byl moc rád a vždy, když jsme řekli, že jdeme ven, tchánovi zdrhnul z klína a vrtěl ocáskem u dveří, ale jak byl tchán pryč, pejsek se s náma "nebavil". Nechtěl moc jíst, nic ho nebavilo, ani neštěkal, nekňučel, nic. Byl úplně apatický. Jak se tchán vrátil, bylo to jako když se Danovi vrací míza. I když už byl starý (10 let) a po několika úrazech (vypadl ze 3. patra z balkonu na beton, spadl na něj radiátor, tchán ho omylem polil horkým olejem), tak vyskakoval metr do výšky, jakou měl radost.
Znám rodinu, která si ke starému pejskovi pořídila štěně retrívra. Starý pejsek ožil s byl zdravý a veselejší ještě čtyři roky. Umřel když mu nylo 18let!
nevim jestli se to dá s timhle případem srovnavat, ale my mame doma taky 13 letou stařenku(Miška) a k tomu 9 letý pískle (Danny)... ale rozumí si dobře asi protože to pískle je její štěně
Miška je 2 roky nemocná ale zatím se drží, a Danny bez ní nedá ani ránu.