A jak na tom byla s cestováním v dětství  naše redakce Ženy-IN?

Klára Milošová

V dětství jsem cestovala hlavně autem s rodiči, takže vlak nebo autobus, to bylo zpestření, ale auto bylo určitě nejoblíbenější. Letadlem jsem letěla poprvé tuším v jedenácti letech, neměla jsem vůbec strach a dneska létám moc ráda (ovšem velice výjimečně, tak jednou za dva roky na dovolenou :)).

Že bych nějaký dopravní prostředek v dětství nesnášela, si nepamatuji. Bydlela jsem na malém městě, všude se dalo dojít pěšky, proto pro mě bylo cestování záležitostí víkendovou a sváteční a bavilo mě stejně, jako mě baví dnes – pokud to ovšem není to každodenní ranní za prací. :)

Michaela Kudláčková

Ze všeho nejraději jsem cestovala na kole. A to i přes desítky centimetrů sedřené kůže, urvané podrážky, boule či naštípnuté údy. Dále jsem zkusila kolečkové brusle, na něž mi budiž navždy krásnou vzpomínkou trvalé revma ve vykloubeném levém rameni.

S ohledem na lahodnou klaustrofobii dnes, v dospělosti, nesnáším vyjma auta všechny dopravní prostředky, snad kromě loďky. :)

Zuzana Sommerová

Já vždycky vlak – možnost pohybu, romantika. A zůstalo mi to.

Odjakživa nesnáším metro – přijde mi takové moc kontaktní a příšerné žluté světlo, všichni vypadají jako mrtvoly.

Eva Dömény

V dětství jsem nesnášela autobus. V něm se mi dělalo neuvěřitelně špatně. Bez zvracení se to obešlo jen zřídka. Špatně se mi dělalo občas i v autě, ale dnes je to v pohodě. Mí rodiče dodnes dávají k dobru, že když mě jeli vyzvednout k autobusu ze školy v přírodě, nejdříve šel sáček a teprve potom já. :-) Naopak nejraději jsem měla cestování vlakem. Vždycky jsem stála s bráchou na chodbě, stáhli jsme okýnko a nechali si proudit vzduch do obličeje.