Do redakce přišel dlouhý dopis jako reakce na tento článek. Nechť si udělá obrázek každý sám.

Že bulvár píše nesmysly, dobře mu tak, to jeho čtenáři tak trochu tuší a počítají s tím. A v bulváru k obvyklé nehoráznosti přidají alespoň co největší fotky. Nebo že by dnes už prakticky všechno byl bulvár?
I seriózně se tvářící ženská internetová stránka www.zena-in.cz?

Nedávno tahle Žena-in vybídla k diskusi na téma „když láska k miminku nepřichází“. Použila dopis jedné čtenářky, která napsala: „…ten maličký uzlíček, který jsem držela poprvé v náručí, mi nic neříkal. Pečovala jsem o svou dceru, kojila ji, ale spíše automaticky. Neuronila jsem jedinou slzu na každým tím modrým pohledem, připadala jsem si jako robot. Nezanedbávala jsem ji, ale ani jsem nebyla štěstím bez sebe…“

„Odbornice“, psycholožka Alena Zapská, si asi již roky nepřečetla žádnou práci z oboru prenatální psychologie, protože by jinak nenapsala: „Často bývá pouto mezi matkou a dítětem idealizováno, a rodiče, kteří je nepociťují nebo je nenavázali hned v prvních minutách po narození dítěte, mají strach, že jde o něco nenormálního…,“  radí také oběť obětí medicínských porodů, a pak nesmyslně a vlastně pro současný vrchnostensky autoritativní způsob současného porodnictví typicky dodává: „…ale to není nic nenormálního. Zaplaví vás vlna lásky, to ano, ale velmi rychle ji vystřídá vztek a zuřivost vůči jeho pláči,“ píše dále, asi z vlastní zkušenosti, a svou „radu“ končí neuvěřitelným konstatováním, že „…je to normální, není to žádná civilizační ani jiná choroba.“

Uf. Tohle je naprostý nesmysl a rádoby odborné (omluvné?,  alibistické?) povyšování negativních důsledků nesmyslně medikalizovaných a odcizených dnes bohužel běžných porodů na normu.

Je to právě přítomnost lékařů, rutinní odcizené prostředí porodnic, a jsou to právě následné (a z hlediska jen asistentkou nebo dulou vedeného přirozeného porodu zbytečné) lékařské zásahy, např. používání silných opiátů jako utišujících léků, anestezie, nástřihy hráze, epidurální analgezie, dodnes stále jako nadstandard nabízený císařský řez a další, které přeruší obvyklý sled hormonálních procesů v těle rodičky. Když totiž porod probíhá v tichu, intimitě a šeru přátelského, nejraději domácího prostředí, první pohled do očí novorozence probudí v matčině těle erupci hormonů (především oxytocinu) a ten zajistí právě onu tak legendární, dříve obvyklou, hory přenášející mateřskou lásku.

Je-li ovšem porod přerušován nebo je-li rodička omámena, či dokonce uspána (a dítě za ni porodí porodník), ony miliony let evolucí cizelované procesy v těle ženy rodičky jsou narušeny, nebo k nim vůbec nedojde: důsledkem jsou stále běžnější psychické problémy v šestinedělí, tzv. poporodní blues, laktační a další psychózy. V té nejběžnější formě pak ženy pečují o své dítě, tak jako zmíněná čtenářka, „automaticky“, tedy nejsou „štěstím bez sebe“.

A místo, aby měly možnost se dovědět, v čem byla chyba, aby se jí při příštím porodu vyhnuly, dočtou se jen, že „je to normální“.

Je nejvyšší čas, aby různí ti málo či vůbec neinformovaní žurnalisté a „odborníci“ přestali lakovat náš svět růžovou barvou normality, kterou jen zakrývají vlastní nekompetenci a zastaralost svých informací.

Tak znovu a ještě jednou: normální je prožít orgasmický, energii na celý život přinášející nádherný přirozený porod, a v okamžiku prvního pohledu do očí děťátka tak nastartovat jak zrod dívky v Ženu, tak celoživotní hluboce citový a štěstí trvale přinášející vztah k dítěti.

Teprve po takovémto porodu je žena skutečně Ženou „in“. Ženou, která díky porodu vešla do jiné, vyšší dimenze vztahů, citů, pocitů a prožívání. Která díky porodu objevila své potenciály, hodnoty, možnosti.

 

P. S.: Pokud už za vás ovšem, milé ženy, porodili porodníci, pokud byl váš porod problémový (a i děti jsou pak, logicky, problémové), nezoufejte, vždycky se s tím dá něco dělat. Pozitivní úmysl je začátkem všeho. Proč ale opakovat stále stejné chyby v dalších generacích?

 

P. P. S.: A pokud se místo diskuse o tom, jak to zařídit, aby se situace v našem porodnictví změnila, znovu objeví komentáře „že ten Marek píše pořád o tom samém“, jsou zbytečné. Neodradí mě. Píšu to sice stále dokola, ale protože to většina čtenářů a čtenářek zatím nepochopila, a odborníci stále zaujímají pozici mrtvých brouků, a čtou to i noví čtenáři, musím to psát zas a znovu.

Marek

Reklama