Domácí násilí prostupuje celou společnost bez ohledu na vzdělání, ekonomickou či sociální situaci obětí i pachatelů. Podle zprávy Světové zdravotnické organizace tvoří téměř absolutní většinu obětí ženy, výzkumy udávají, že ženy tvoří přibližně 95 % obětí domácího násilí. Domácí násilí nabývá celou řadu forem – od psychického násilí přes násilí ekonomické či sexuální až po násilí fyzické, která často končí závažnými zraněními či smrtí oběti.
„K domácímu násilí dochází po dlouhou dobu a opakovaně v určitém cyklu - období násilí a relativního klidu či stoupající tenze se opakují. Domácí násilí má ale tendenci postupně posilovat jak ve své intenzitě, tak četnosti. Nemělo by tak být tolerováno – tolerance jen utvrzuje pachatele v přesvědčení, že jeho chování není odsouzeníhodné a nebude potrestán,“ říká Marie Vavroňová z ROSY (orgnizace specializující se na poskytování odborné pomoci ženám-obětem domácího násilí).

Tato výše uvedená fakta jsme již v našem magazínu zveřejnili. Dnes se ale zaměřme na ty nejvíce zranitelné - děti. Ty, které jsou totiž svědky domácího násilí, mají stejné obtíže jako ty, které jsou samy týrány, protože domácí násilí se často odehrává před jejich zraky. Počet dětí, které jsou svědky domácího násilí, je přitom velmi vysoký – mezi klientkami organizace ROSA byly děti svědky domácího násilí v 74 % případů.
V dalších 10 % rodin byly již dospělé děti, které byly svědky násilí během svého dětství.

Podle zprávy Světové zdravotnické organizace trpí tyto děti velmi často poruchami chování a emocionálními potížemi, úzkostmi, depresemi, nízkým sebevědomím, zdravotními potížemi. Cítí se za násilí odpovědné, obviňují se, mají nedůvěru k cizím lidem, mají zhoršené školní výsledky.
„Výzkumy zaměřující se na tyto děti, které máme k dispozici, ukazují, že zatímco chlapci jsou často agresivní a nepřátelští, dívky trpí psychickými obtížemi, depresemi a zdravotními problémy,“ uvádí Marie Vavroňová, ředitelka neziskové organizace ROSA.

Jeffrey L. Edleson, Ph.D., ze školy sociální školy, University of Minnesota, ve své práci „Problems Associated with Children's Witnessing of Domestic Violence“ poukazuje na skutečnost, že pro děti, které zažívají domácí násilí, může být stresující nejen to, že byly svědky domácího násilí, ale i to, že často musejí z důvodů bezpečnosti opustit domov.
„Právě proto by v tomto ohledu bylo třeba upravit českou legislativu tak, aby více chránila oběti domácího násilí a nestála na straně pachatele,“ konstatuje Marie Vavroňová.
„Prioritou by mělo být, aby domov nemusela opouštět žena s dětmi, ale pachatel – tak, jako to umožňují např. rakouské zákony. Chybí zde zcela ochrana obětí a jejich dětí, a velmi špatně se jí dosahuje cestou občanskoprávních předběžných opatření.“

Problém dětí jakožto svědků domácího násilí by měl být podle ní více diskutován. „Velmi často se mluví o přímém týrání dětí, děti jako svědci domácího násilí ovšem bývají často opomíjeny - přesto, že jsou jeho nepřímými oběťmi. Tato otázka je ale důležitá, i trochu ožehavá - je třeba chránit dítě před násilím, ovšem zároveň řešit situaci tak, aby oběť násilí nebyla z násilí obviňována a aby zásah pomáhajících profesí ještě nezhoršil situaci její i dětí. Úřady by proto měly spolupracovat s obětí násilí a pomoci jí při hledání řešení nastalé situace,“ podotýká Marie Vavroňová.
Podle Jeffrey L. Edlesona by zjištění o potížích dětí, svědků domácího násilí, neměla vést k tomu, aby na ženy byla kladena odpovědnost proto, zda partnera opustí či ne. „Takovéto soudy často neberou v úvahu skutečnost, že k mnoha napadením či vraždám týraných žen dojde poté, co od partnera odejdou,“ konstatuje.
„Odpovědnost za vytvoření nebezpečného prostředí by měla být kladena pouze na tu osobu, která se dopouští násilí, ne na oběť. Bezpečí těmto dětem a jejich týraným matkám přinese pouze to, že násilníci budou učiněni odpovědnými za ukončení násilí,“ dodává Jeffrey L. Edleson.

Do velmi tíživé situace se dostávají i děti po rozchodu partnerů, především tehdy, pokud se partner neustále dopouští násilí na své bývalé partnerce. Marianne Hester ve své stati „Children´s contact with violent fathers and problem of safety for women and children“ (in Aspekt 2/2000) poukazuje na skutečnost, že mnoho otců využívá následný kontakt s dětmi k tomu, aby děti zastrašovali či dále týrali své bývalé partnerky. Přitom Dohoda o právech dítěte OSN podle ní na tuto situaci pamatuje – uvádí, že nemusí být vždy nejlepší, uplatňuje-li se udržování kontaktu dítěte s jedním či oběma rodiči, pokud je toto v rozporu s blahem dítěte.
Podle Marianne Hesterové by měl být brán ohled na bezpečnost dětí v každém rozhodnutí, které se jich týká. Její zkušenosti ale mluví o tom, že pokud žena vyjádří obavy o bezpečí svých dětí při kontaktu s násilnickým otce, je to často bráno spíš jako projev nepřátelství vůči muži.

 

Na základě informací neziskové organizace ROSA zpracovala  

         
Reklama