Mému synovi je dnes 7 let a začal chodit do první třídy. Těsně před tím, než se narodil, měla moje žena několik žlučníkových záchvatů. Prakticky od 6. měsíce byla v nemocnici na rizikovém těhotenství, o dietách a upoutaná na lůžko. Byl jsem jeden z prvních, kdo v té regionální nemocnici (porodnici) sebral odvahu a na prosbičku své ženy zkusil být při příchodu svého potomka na svět osobně přítomen. Je pravda, že bych si svůj pobyt na porodnickém sále napodruhé rozmýšlel poněkud déle. Ne proto, že bych omdléval (od deseti let jsem jako dítě vesnice musel umět zabít, co se doma chovalo, takže krev a pohled na vnitřnosti apod. mě nerozházel), ale proto, že nesnáším pocit bezmoci a ten jsem při porodních bolestech své ženy cítil neustále.
Již při porodu jsem věděl, že ani má žena, ani to malé fialové a mazlavé a pro mě tenkrát nepříliš krásné stvoření, které jsem držel v ruce a cítil v náručí dříve než má porodem znavená manželka nepůjde domů hned. Doktoři naplánovali operaci žlučníku, jak to jen půjde a má žena se dostane z krizového poporodního stavu.
Postýlka doma byla připravená, po pár dnech jsem již chlast nemohl ani vidět a Lukášek už začal vypadat jako miminko a ne jako fialovej mimozemšťan. Mé ženě nebylo dobře, zato kluk rost jako buk. Po 14. dnech mi řekli, že mou ženu (samozřejmě nekojila) budou operovat až za týden a že daj kluka do nějakýho kojeňáku.
A já sem řek, že ne. Že si ho vemu domů. Zdravotní sestra vykulila oči, má žena se orosila a doktor mi řekl, že pokud si na to troufám, že není problém. Copak, já si troufal, ale vůbec jsem netušil, jak to zvládnu. A hned druhý den jsem měl kluka v zavinovačce v náručí a stál jsem na schodišti nemocnice a čekal až přijede taxík. Hlavu jako meloun, proškolen svou ženou, zdravotní sestrou, tchýní, tetou i druhou tetou, matkou (vlastně babičkou), dědou (v té době již pradědou) i doktorem a dalšími včetně hostinského, kterému jsem to večer před tím prozradil. Jak přebalovat, jak krmit z láhve, jak ohřívat mléko, jak koupat, jak říhat, jak strojit, jak držet hlavičku, jak často vstávat, jak prát plíny a že jsem blázen, že mi dítě určitě doma umře a že ho budu mít na svědomí a mnoho dalšího důležitého jsem se dozvěděl a skoro vše zapomněl. Přijeli jsme domů, a nastaly krušné chvíle. Lukášek brečel a já nevěděl, co s ním. Dal jsem mu najíst – usnul. Než se probudil, proudy návštěvníků se začaly vlévat k postýlce, snad všichni krom lékaře a sestry a hostinského mi přišli opět radit. Dostal jsem hned několik nabídek na to, že se mnou po dobu plánovaných 14ti dnů bude držena služba. Chlap to přece nemůže zvládnout, jen ženská se může starat o takhle malý, krásný roztomilý miminečko. Nepřijal jsem žádnou nabídku a všechny babičky a tety jsem vyprovodil. Stanovil jsem i návštěvní hodiny.
A začal všední život. Zpočátku byl problém všechno – přebalit a nezabít i z toho smradu se nepoblít. Nezapomenout nakojit (to bylo nejlehčí, vždycky se probudil). Vyprat, vyvařit (neměli jsme jako mladí novomanželé automatickou pračku), vyžehlit, uvařit si, nakoupit a vyvenčit a nakonec večer vykoupat a neutopit.
Za tři dny jsem se kousal nudou, věděl jsem jak chytnout, jak nechat krknout i všechno ostatní. Žádný problém, všechny domácí práce jsem měl za tři hoďky hotové. Kluk nebyl sice z nejhodnějších a v noci pěkně řval, a přes den taky nic moc, ale když jsem přitáhl postýlku do místnosti, kde jsem byl, většinou se uklidnil. Pro mlíko jsem chodil s kočárkem do nemocnice a každý odpoledne s kočárkem a mlékem v termosce na zahrádku na pivko. Obletován paničkami a slečnami, které mi nevěřily, že jsem táta i máma najednou, jsem byl v sedmém nebi. Co já tehdy dostal nabídek, že se mnou půjdou večer domů a pomůžou s čím budu chtít!
Mou ženu operovali laparoskopicky v době, kdy Lukášovi byl už měsíc, a protože to je nějaká šetrná metoda, měl jsem ji doma cobydup. A tehdy začaly problémy.
Měl jsem to všechno pěkně zajeté, ale musel jsem do práce. Přicházel jsem domů a ona byla ztrhaná, cože prý všechno musela stihnout, jako krmit, starat se o něj a žehlit. A že protože už nemůže, musím vyprat a dojít nakoupit a na procházku a pro mlíko. Když jsem jí asi po 14ti dnech řekl, že by možná stačilo si to trochu zorganizovat, dostal jsem, co proto. Že nevím o čem to je, jak je s mimčem namáhavá práce a já přitom na tu dobu vzpomínal jako na jednu z nejpohodovějších ve svém životě. Jako na dovolenou téměř bez práce. Kdybych nebyl ješitnej a trošku ambiciózní chlap, hned bych byl doma na mateřský.

Krize

TÉMATA:
ZDRAVÍ