Není nic horšího, než když se stěhujete z bytu, který byl ještě včera NÁŠ a teď už je jen JEHO. Pak stojíte ve dveřích svého dětského pokojíčku, koukáte se na všechny ty tašky, krabice a kufry, které jsou vaším majetkem a které ten bídák ve své horlivosti dostat vás co nejdříve z domu tak rychle zabalil. Nestačíte se divit, kolik to máte najednou věcí, a co teprve se všechno vyrojí při rozbalování. Do toho vás utěšuje vlastní sestra, která jediná má radost z vašeho tak nečekaného přestěhování domů. Skáče kolem vás a radostně vykřikuje něco o tom, jaký to bude super, že jste zase doma a pomáhá vám s rozbalováním. Do toho máte dlouhý a srdceryvný rozhovor s tatínkem, který vás přesvědčuje, ať si nehledáte podnájem, že doma vám bude nejlíp.Všechno vám přijde najednou legrační, po dvou letech své vlastní domácnosti opět doma s rodiči a se sestrou v pokojíku, který je spíš pro králíky, než pro dvě osoby, tam stojíte a nevíte co bude dál. Říkáte si: panebože, kam jsem to dopracovala, a chce se vám brečet. Nevíte, co máte dělat a pochybujete, že jednou vám bude líp.
Teď už vím, že bez chlapa se dá žít. Už zvládám i malý pokojík a sestru k tomu, dokonce i rodiče, snažím se vším nějak proplout, urovnala jsem si spoustu věcí sama v sobě, ale občas vzpomínám se smutkem v duši na svoji vlastní domácnost a na to, jak to bylo všechno krásný a chtěla bych se vrátit. Ale pak si vždycky vzpomenu na to, jak jsem tam stála jak ten kůl v plotě obklopená taškama a říkám si: nikdy víc!!!!!


Lenka z Prahy
Reklama