Kolem třetí jsme se domluvili s místním tuktukářem a najali si ho na tři hodiny, chtěli jsme se podívat na 10 kilometrů vzdálené kaučukové plantáže a palmové háje. Krásně svítilo sluníčko. Během pěti minut však začalo pršet, tropický liják! Tuk-tuk chtěl dopředu, ale proud vody tekoucí po silnici byl tak silný, že kola prokluzovala, a my jsme couvali. Nemělo smysl dále pokračovat, otočili jsme to a vrátili se. Samozřejmé patřičně promočení. Druhý Songkran, tentokráte přírodní. Díky prvnímu dešti se však skvěle spalo. Ke kaučukům jsme tedy vyrazili další den. Jeli jsme se stejným tuktukářem. Když jsme mu ukázali, kde chceme vysadit, koukal na nás trochu nevěřícně – ale kšeft je kšeft.


Prohlédli jsme si, jak se vlastně kaučuk sbírá. Je neskutečné, jak je místní používaná metoda primitivní a přitom účinná. Kůra se nařízne v úhlu 45 stupňů a odloupne se pak 10centimetrový pás obepínající přesně půlku kmenu. Z dolního konce kůry se udělá zobáček a pod něj se drátem ke kmeni připevní polovina prázdného kokosového ořechu. Míza stromu z odloupnutého místa je vlastně kaučuk a ten podél šikmého řezu stéká a po zobáčku odkapává do kokosu. Zapomněli jsme si repelent, takže jsme byli neustále obsypáváni stovkami komárů. Odháněli jsme je, jak se dalo, ale bylo to málo platné. Ve vzduchu jsme začali cítit déšť, a tak jsme naskočili na tuk-tuk a uháněli do bungalovů. 5 minut po příjezdu začalo lít jako včera. Teplota klesla ze 40 na 20 stupňů. První večer jsme trávili v mikinách. Zašli jsme koupit jízdenky na zítřejší přesun do Bangkoku.


David si k večeři chtěl dát rýži, proto zvolil osvědčený pokrm - kuře na kari. Standardně to vypadá tak, že dostanete hnědou omáčkou s nakrájeným kuřecim masem, tak dva brambory a na zvláštním talířku porci rýže. Tentokrát měla omáčka zelenou barvu. Smíchal to s rýží a dal se do jídla. Chvilku mu to moc chutnalo. Všech pět číšníků bylo vyložených na baru a povzbudivě se na něj smáli. Po chvíli si k mému údivu přiobjednal druhou porci rýže a posléze třetí a čtvrtou... A pak začal klít a po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy. Po totálním vyjezení talíře si objednal další, pátou porci suché rýže. Po opětovném pročtení jídelního lístku jsem zjistila, že se číšník spletl a místo jídla číslo 73 mu donesl číslo 74, což je také kuřecí, avšak ne na červeném (běžném) kari, nýbrž na kari zeleném, zařazeném mezi very spicy jídla. Navíc se syrovým zeleným pepřem (asi pro dochucení nebo co). Společně s obsluhou restaurace jsem se moc nasmála.

Další den, vlastně poslední zde na jihu, jsme vyrazili na sousední pláž Hat Nopparat Thara Beach. Je dva kilometry vzdálena od Ao Nang a obě pláže odděluje jeden nízký blok skal. Na Hat Nopparat Thara jsme si pronajali loďku a jeli se podívat do ústí řeky, která se tam vlévá do moře. Je to podobná podívaná jako mangrovové cesty kolem Krabi, kde jsme byli předevčírem. Kormidelník loďky sice sliboval, že uvidíme opice, pořád řval „máánki, máánki“, ale žádné jsme neviděli. Řeka byla nejprve široká 50 metrů, po cca 2 km plavby se začala zužovat až do cca 5 metrů širokých kanálů obrostlých čim jiným než mangrovovými křovisky. Vzhledem k tomu, že tam ještě nebyl patrný odliv, tak jsme v pásu odlivu nemohli pozorovat žádnou zvířenu. Nechali jsme se tedy vyložit na překrásném malém ostrůvku plném mušlí. Rybář, který zde má malou chatku, zde totiž vysypává sítě. To bylo něco pro mne – a tak jsem sbírala a sbírala. Ta největší z nich byla velká jako mísa na ovoce.

 

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ