Rady psycholožky, jak komunikovat s lékařem: Připravte se předem a nenechte se odbýt

Lidé vždy brali lékaře jako nezpochybnitelnou autoritu. Liší se jeho vnímání mladší a starší generací?
Ano, liší. I když to samozřejmě neplatí paušálně, protože každý člověk je jiný, tak obecně lze říci, že mladší generace jsou v komunikaci obvykle aktivnější. Více se ptají, více diskutují.

V čem lidé při komunikaci s lékařem nejčastěji chybují?
Toto je velmi široká otázka. Pokusím se tedy v odpovědi sumarizovat to, co je z mého pohledu nejpodstatnější. Asi bych také nepoužila přímo termín „chybují“. Spíše bych řekla, že používají způsoby komunikace, které nejsou příliš efektivní, tedy nevedou k požadovanému cíli. Přičemž tento komunikační problém může nastat na obou stranách, jak na straně pacienta, tak lékaře. Čímž už se vlastně dostávám k podstatě problému. V komunikaci mezi lékařem a pacientem se projevují jednak obecné komunikační problémy, se kterými se běžně setkáváme i v jiných oblastech (na pracovišti, v partnerské komunikaci atd.), i specifické pro medicínskou oblast.

Souhrnně, tyto komunikační problémy nejčastěji vyplývají z toho, že nemáme dobře definovaný účel a cíl komunikace. Tedy to, proč se ptáme, a co má být výsledkem komunikace. Přispívá k tomu také to, že automaticky předpokládáme, že lékař ví konkrétní informace, přičemž jsme si neověřili, zda tomu tak skutečně je. Také očekáváme, že nám odpoví i na to, na co jsme se přímo nezeptali, protože to vytuší. Přisuzujeme mu schopnosti, které nemá žádný člověk, tedy ani lékař.

Zvláštní kapitolou by pak byla agrese, která může být jak primární, tak zbytečně vyplývat právě z výše uvedených nedorozumění.

Konkrétně v medicínské oblasti pak vidím jako častý zdroj problémů situace, kdy pacient z různých důvodů, záměrně či nezáměrně (zapomenutí, strach atd.) neuvede důležité informace o svém zdravotním stavu či léčbě. Nebo je uvede nepřesně (např. léky, které užívá). V tomto případě si často neuvědomujeme, že tyto informace jsou pro stanovení diagnózy a následně případné léčby velmi důležité. A jejich zkreslení či opomenutí může být pro pacienta i rizikem. U uvedeného příkladu s užívanými léky může nastat problém, kdyby pacientovi byl v rámci léčby indikován lék, který se nesmí podávat dohromady s jiným lékem, který pacient již užívá, ale lékař o tom neví.

Je podle vás na místě vést s lékařem diskuzi, ptát se a oponovat, pokud o něčem pochybujeme, něčemu nerozumíme?
Asi bych podtrhla spíše to vést diskuzi a ptát se. Pokud je diskuze vedena efektivně, pak by v ideálním případě k opozici nemělo dojít. Odpověď tedy zní ano, měli bychom diskutovat a ptát se. Jedině tak, můžeme dostat informace, které nám mohly k porozumění chybět. Právě chybějící informace jsou velmi často zdrojem pochybností. Stejně tak, může být zdrojem pochybností nesprávné pochopení podaných informací. I zde je diskuze a další dotazování na místě k vyjasnění situace.

Hodně pacientů se bojí, aby si svým nesouhlasem či jiným názorem lékaře nerozhněvalo. Je tato obava na místě?
Toto jsou vlastně dvě otázky. Jednak to, zda se lékař může rozhněvat. Ano, k tomu dojít může, vyloučit to nelze. Stejně jako v běžné populaci, jsou mezi lékaři ti, kteří se jen tak nerozhněvají a naopak ti, kteří se rozhněvají snáze. Navíc k tomu přispívají podmínky, ve kterých lékaři pracují (často pod velkým časovým a psychickým tlakem apod.).

Druhou otázkou je, zda by toto pacienta mělo odradit od vyjádření nesouhlasu či jiného názoru. Na tuto otázku je odpovědí, že nemělo. Jednak se lékař vůbec nemusí rozhněvat, jak předpokládáme. A pokud by k tomu došlo, pak se opět nabízí prostor pro diskuzi a vyjasnění situace. Proč by se pacient nemohl zeptat lékaře, proč se rozhněval, a co konkrétně ho na jeho názoru rozhněvalo? Otevření komunikace může např. vyjasnit problém vyplývající pouze z nepochopení na jedné či druhé straně, jak jsem již uvedla.

Co když pacient někde četl nebo slyšel například o jiném, modernějším způsobu léčby či vyšetření? Měl by o tom lékaři říct, informovat se, zda by i on mohl takovou léčbu či vyšetření podstoupit? Jak mu to co nejlépe podat?
Ano, měl by mu to říci. Jak to co nejlépe podat, vyplývá z odpovědí na předchozí otázky. Tedy přímo se zeptat na konkrétní možnost. V této oblasti často vznikají nedorozumění, protože pacient o takovéto možnosti slyšel či četl, lékaři o tom neřekl a domnívá se, že mu lékař tuto možnost nechce nabídnout. Přičemž realita je taková, že léčba je vhodná jen pro určité úzce vymezené kategorie onemocnění. Pro daného pacienta tedy vhodná z nějakého důvodu není. Tento důvod se však pacient nedozví, protože se nezeptal, a lékař uvažuje spíše o možnostech, které pacientovi nabídnout může. Ne o těch, u kterých to z nějakého důvodu nelze.

Lékaři nemají právě v oblibě pacienty, kteří své diagnózy a možnosti léčby takzvaně googlují. Jak se zachovat, pokud lékař zareaguje negativně?
Zde odpovím spíše z pohledu lékaře než psychologa. Ačkoli je dnes mým hlavním povoláním psychologie, řadu let jsem pracovala jako lékař v somatické medicíně. A na malý úvazek ještě stále pracuji.

Bohužel toto souvisí s tím, že se převážně nejedná o odborné zdroje informací a jejich úroveň je tedy různá. Pacient se tak může dostat k validním informacím vycházejícím z odborných zdrojů, ale také k informacím zcela zavádějícím. Obzvláště dvojsečné jsou v tomto směru např. zkušenosti jiných pacientů.

Zde bychom měli mít na paměti, že v populaci nenajdeme dva identické jedince. Každý z nás jsme unikátní a tedy i průběh onemocnění právě u konkrétního jedince. To, co je vhodné pro někoho jiného, nemusí být tedy vůbec vhodné pro nás. Situace je o to komplikovanější, že to, co je u jednoho konkrétního člověka vhodné v jednom stadiu onemocnění, nemusí vůbec být vhodné v jiném.

A pokud lékař zareaguje negativně? Opět je na místě diskuze a vyjasnění situace. V tomto případě je na místě si s lékařem primárně objasnit, z jakých zdrojů informace jsou, a z toho vyplývající otázku jejich odborné kvality.

Co když lékař začne zpochybňovat a bagatelizovat pacientovy příznaky? Jak by se měl pacient, který si jimi je jistý, zachovat?
Toto je otázka, na kterou se těžko hledá obecně platná odpověď. To je různé, případ od případu. Obecně lze říci, že opět je na místě diskuze. Může se např. vyjasnit, že lékař příznaky nebagatelizuje, ale jde spíše o to, že momentálně není možnost, jak pacientovi od příznaků ulevit. Což může nastat např. v případě, kdy pacient ještě není dostatečně vyšetřen, a není jasné, čím jsou příznaky způsobeny, natož jak je léčit. Možná je to překvapivé, ale toto je poměrně častý případ. A pokud za této situace vznikne efektivní diskuze, dojde k vyjasnění a nedochází ke zbytečnému pocitu na straně pacienta, že se lékař jeho příznakům nevěnuje dostatečně.

I lékař je jen člověk, často unavený přesčasy. Jak se nenechat odbýt?
Tato otázka velmi úzce souvisí s předchozí. I zde lze jen těžko nalézt obecně platnou odpověď, resp. i zde v nejobecnější rovině platí, že na místě je komunikace. Bohužel bychom se zde dostávali také do přesahu stran organizace zdravotní péče, která s problémem kapacity jednotlivých lékařů velmi těsně souvisí. Není v moci jednotlivého lékaře toto ovlivnit. Z mé zkušenosti je tomu mnohdy tak, že lékař sám by se pacientovi rád věnoval více, ale bohužel na to nemá kapacitu, kterou by potřeboval.

Existuje nějaká pomůcka, jak říci vše, co chceme?
Nedá se říci, že by existovala nějaká konkrétní pomůcka, jak říci vše co chceme. Nicméně, jednoznačně pomáhá to, co bylo řečeno výše. A to sice, že si předem dobře definujeme účel a cíl diskuze. Předem si ujasníme otázky, na které chceme znát odpověď či potřeby, které mají být naplněny.

Pacient by měl s lékařem komunikovat asi i podle toho, jaké je povahy. Jak ho správně odhadnout a jak s ním pak na to konto vést komunikaci?
Toto je právě omyl a dosti častá komunikační past. Situace, kdy se soustředíme na komunikačního partnera a nikoli na sebe, nám ve skutečnosti komunikaci dosti znesnadňují. Jde přeci o odpovědi na naše otázky či naplnění potřeb našich, nikoli lékaře. Navíc, jak již bylo výše řečeno, nikdo z nás nedisponujeme schopností číst myšlenky a pocity někoho jiného. Je tedy třeba se soustředit především na sebe, své cíle, které mají být komunikací dosaženy. A také na to, jak pracovat sami se sebou, abychom se v průběhu komunikace cítili co nejlépe. To je právě ta oblast, se kterou se dá pracovat. Abychom se v komunikaci s někým druhým cítili dobře, je především potřeba, abychom dobře znali sami sebe.

Začíná to již tím umět si dobře zmapovat své potřeby a z nich vyplývající otázky, na které chceme znát odpověď. Tedy na co a proč se chceme zeptat. Další velkou oblastí je pak uvědomit si, co nám pomáhá v průběhu komunikace. Co nás např. uklidňuje, dodává nám odvahu, nebo nás naopak ruší a znejišťuje.

Když to shrneme - jak by měl být správně nastavený vztah lékař – pacient?
Kdybych to měla shrnout, tak v ideálně nastaveném vztahu by mezi lékařem a pacientem měla panovat především důvěra a otevřenost. Pacient by měl mít prostor pro to, aby mohl diskutovat, klást otázky k tomu, co mu není jasné, vést diskuzi stran své léčby, možností a způsobu léčby. Což je velmi důležité, protože pacient je tím, kdo léčbu bude podstupovat. Otevřenost a přímost v komunikaci by měla fungovat na obou stranách, protože nikdo z nás, ani lékař, ani pacient nemáme schopnost číst myšlenky někoho jiného. Tedy nevíme, co si myslí či cítí, aniž by nám to řekl.

Pacient by pak měl respektovat lékaře jako odbornou autoritu. Měl by lékaře vnímat jako toho, kdo svá doporučení pacientovi dává na základě svých odborných znalostí a zkušeností, i přestože tato doporučení nemusí přijmout. Na druhé straně by pak lékař měl respektovat, že pacient z nějakého důvodu jeho doporučení případně nepřijme. Pokud je komunikace efektivní, k situacím, kdy pacient doporučení lékaře nepřijme, dochází dle mých zkušeností méně často. Kdybych to tedy měla shrnout do konkrétních slov, pak by na prvních místech byly důvěra, otevřenost, přímost a respekt.

Čtěte také:

• K lékaři je třeba chodit třeba i každé tři měsíce a umět s ním komunikovat, radí předsedkyně Revma Ligy
• Ženy bolestivou revmatoidní artritidou trpí častěji
• Bolest, která není na první pohled vidět - revmatoidní artritida. Tohle video nutí k zamyšlení