Snad každý, kdo má doma psa, řeší nějaký ten psí zlozvyk. Poradila jsem se s „naší“ veterinářkou Olgou o tom, jak odnaučit ty nejběžnější zlozvyky.
Potíží může být například nadměrné štěkání. Pamatujte, že pes nikdy neštěká bezdůvodně – buď přehnaně hlídá
- nebo na sebe chce upozornit,
- nebo štěká proto, že nechce být sám.
Je nutné najít příčiny štěkání. Například štěká-li proto, že nechce být doma sám, je nutné ho naučit být doma sám. Odcházet a za krátkou chvíli se vracet a chválit ho. Odloučení protahovat pozvolna. Můžete mu také zkusit pustit rádio a dát hračky. Pokud štěká když jste doma, musíte ho důsledně okřiknout a pochválit když uposlechne. Hlavně musí přesně vědět, co se po něm chce.
Utíkání a neposlechnutí příkazu „ke mně“ je dáno nedůsledností nebo špatnou výchovou. Je to základní příkaz, který je třeba dokonale zvládnout a utvrzovat. Nejlépe je učit tento příkaz s pochoutkami v kapse. Pes přiběhne, dostane pochoutku. Postupně pochoutky vynecháváme, aby si nezvykl přibíhat pouze když pro něj budete mít odměnu.
Pokud váš miláček jí vše, co venku najde, nemusí to být způsobeno ani tak neposlušností, jako nějakou chybějící složkou v potravě. V první řadě musíte zjistit co jí a případně kontaktovat veterináře, zda psovi nechybí nějaká složka v potravě. To ovšem neplatí o psích exkrementech. Ty jedí hlavně mladí psi a je to nejspíše proto, že jim prostě chutnají.
Někteří majitelé si stěžují na to, že jim pes demoluje zařízení bytu. Nedělal by to, kdyby byl dostatečně vyběhán a nedisponoval přebytkem energie. Mladí psi potřebují hračky a jejich obměnu, aby se nenudili.
Nejožehavějším problémem je napadání jiných psů, případně lidí. U takového psa je obzvlášť důležité dokonalé přivolání. Je nutné se poradit s veterinářem nebo výcvikářem, kteří mají zkušenost, aby určili povahu psa a následný postup.
Na hrabání hromádek v naší zahrádce by měl stačit povel „fuj“, popřípadě stříknutí vody.
* * * * *
Protože je „naše“ veterinářka Olga zajímavá žena, která miluje zvířata (má doma sedm psů, papouška a několik koček), neváhala jsem a zeptala jsem se jí na pár zajímavých otázek
Čím jste chtěla být původně být?
„Vždycky jsem chtěla být veterinářkou. Už ve třech letech jsem očkovala své plyšové medvídky – a vakcinace to byla dobrá – existují dodnes :-). Mluvila jsem o tom s jinými veterináři a shodli jsme se, že veterinářem se člověk už rodí. Zajímavé je, že jsou dva druhy dětí, které mají rádi zvířata. Jedni mají rádi úplně všechny zvířátka nejvíc a když třeba vidí mouchu na mucholapce, je jim jí líto, pláčou a snaží se jí dostat dolů. Z těch veterináři nebudou. Na druhé straně jsou děti, které mouchu na mucholapce pozorují lupou a zkoumají, jak její tělo funguje – a to je dětství nás, veterinářů.
Jaká zvířata jste už doma chovala?
„Spoustu! Ani si nevzpomínám – kočky, psi, hroznýše, slepýše, blavora, ještěrky, gekony, vodní i suchozemské želvy, pakobylky, rybičky….
Myslíte, že lidé si pořizují psa k obrazu svému?
„Když si lidé nepořídí psa k obrazu svému je to malér. Dopředu je třeba si rozmyslet jaký je můj životní styl, jaké plemeno se k němu nejvíce hodí a o tomto plemenu zjistit co nejvíce. Měla jsem případ atletky, která každý den běhala a pořídila si mopse, gaučového psíka. Při jednom z letních tréninků mopsíka uhnala, umřel na přehřátí. “
Měli by domácí mazlíčci spát s lidmi v posteli?
Máte-li další dotazy k tomuto tématu, zašlete nám je na adresu krize@zena-in.cz. Až se jich shromáždí více, budeme pro vás mít další článek.
MVDr. Olgu Dvořákovou můžete se svým zvířecím miláčkem navštívit v její ordinaci v Praze 1, Liliové ul. 7 (tel. 222 221 726) nebo ve Všenorech, ul. Karla Majera 432 (tel. 257 710 006, 607 589 322). Více se dozvíte na www.lotrando.cz.
Nový komentář
Komentáře
krasavice: Popadni ho a jděte na cvičák. Co nejdřív.
Mě pes poslouchá, i když nezvyšuji hlas. Zdálky n něj jen zvednutou rukou zamávám, nebo ukážu vodítko. Když nevidí, kde jsem, tlesknu. A přijde.
Před třemi dny se na mě vrhla, skočila na gauč a začala mě s vrtěním ocásku brutálně olizovat. Ubránit se nešlo. Smát jsem se nemohla, olizovala mi tvář, nos, pusu...To nevím, co mělo znamenat. Trvalo jí to asi 10minut a opravdu nešlo ji zklidnit.
a já jsem si říkala, proč náš pes utíká - je to retrívr
Allie: Hm, dost pozdě, asi už si to nepřečteš, ale přece. Kde bydlíš? To, co popisuješ je typické chování psů zahradních (to já považuju za samostatný živočišný druh, protože nemají s tzv. psem bytovým společného pranic
) Mají potřebu si povídat na dálku, protože se naprostá většina z nich nikdy se psím druhem naživo nesetká, jsou pořád na zahradě. Pes bytový si taky občas radostí zaštěká, máme na sídlišti jednoho, který se chodí ven vysloveně vyštěkat, ale obvykle mu ostatní neodpovídají.
V těsné blízkosti našeho paneláku je psů asi padesát. Dvacet bych jich uměla jenom vyjmenovat jménem. Kdykoliv se podívám z okna, nějakého psa vidím, ale málokdy nějakého slyším. Což považuji za jednoznačný důkaz, že psovi je lépe v bytě - štěkání není moc normální, v přírodě se zvířata taky moc hlasově neprojevují, když nemusí.
Motty: No vždyť ty asi budeš taky můj člověk
Pozdravuj doma.
Exupery: Ty seš prostě můj člověk, poznávám se v Tobě jak v zrcadle.
I s tou veterinou. U mě byl problém v tom, že bych asi jen těžko přežívala případná úmrtí zvířátek, pamatuju si, jak jeden českej seriál začínal úmrtím pejska na stole u veterináře a já celej ten díl probulela (a to už jsem prosím byla dospělá)
) zdar.
Tak ahoj a němým tvářím (no, němým...
Hmm, tak já jsem byla přesně ten 1. typ dítěte, který brečí nad mouchou na mucholapce. Nebo spíš jsem mucholapky všude likvidovala a s bráchou jsme dělali hrobečky i čmelákům. Teda mrtvým, který jsme našli
Taky jsem chtěla být veterinářkou, ale pak mimoje matka vysvětlila, že kromě toho, že budu utrácet nemocná zvířátka, ke mě budou chodit i lidi s tím, že chtějí hezčího pejska a ať tohodle utratím
A to všechno jenom v případě, že neskončím třeba v kravíně (bylo to v 80. letech) Tak jsem šla radši na stavárnu a čekam až vyhraju ve Sportce a zřídim útulek pro zvířátka
pastelka: Bígl a "ke mně"? Špatný pocit mít nemusíš, máš ukázkového příslušníka svého plemene
Článek je moc pěkný a užitečný, ale stálo by za to do budoucna rozepsat každý zlozvyk zvlášť a poradit podrobněji jak na to. Takovýhle stručný popis může vést k mnoha omylům, které jsem viděla. Jako příklad uvedu ten nácvik povelu "ke mně". Lidi si často neuvědomí, že pes nesmí pamlsek dostat hned jak přiběhne, ale až když chvilku vydrží. Pak si stěžují, že "on vždycky přiběhne, ale hned mrskne ocasem a zase je pryč". A vůbec nejlíp se pes vychovává a zbavuje zlozvyků na cvičáku pod dohledem instruktora - jen se nebojte přihlásit se i s malým pejskem. Ono to totiž není ani tak o výcviku psa, jako o výcviku majitele, jak se psem komunikovat. Když vidím na ulici, jak jezevčík vyjíždí po větších psech a panička ho "ovládá povelem": "Ale to přece nesmíš, Danečku, vždyť ten by z tebe udělal dva", tak je mi jasné, že to asi fungovat nebude