cl.jpg
Foto se souhlasem Lucie Zelinkové

Být matkou není jen biologickým, ale také společenským konstruktem. Mnoho lidí je i přes svobodnou vůli jednotlivých žen přesvědčeno o tom, že být matkou je úděl a v zájmu každé ženy by mělo být ho naplnit. Hlas těch, které se na mateřství necítí a děti prostě nechtějí, je ovšem v posledních letech stále silnější. A je to dobře. Nemít dítě je rozhodně lepší varianta než ho z pocitu společenské odpovědnosti mít a nedávat mu tolik lásky a péče, kolik by si zasloužilo.

V otázce mateřství se ženy dělí do několika skupin. Některé mají jasno v tom, že děti chtějí, jiné jsou přesvědčené o tom, že pro děti není v jejich životě místo. Pak jsou tu ale také ty, které prodělaly nebo prodělávají změnu názoru, což je vzhledem k tomu, že člověk stále zraje a nabírá životní zkušenosti logické.

Řadí se mezi ně i Lucie Zelinková, která je svým založením samotářka a o mateřství vždy přemýšlela jako o vzdálené budoucnosti.

„Mateřství jsem měla někde tam, kde jsem stihla všechno, co jsem chtěla. Kde jsem si dostatečně užila všechno, co mě baví. Rozhodně ne za rohem, protože můj život je přeci skvělý, miluju ho takový, jaký je. Stálo mě veškerou energii posledních let udělat si ho přesně takový a jeho nejcennější instancí je naprostá svoboda. Nemám vyšší hodnotu než svobodu rozhodnout si, jak bude vypadat můj dnešní den, jak bude vypadat příští měsíc,“ svěřuje se Lucie.

Svoboda byla pro Lucii vždy velmi důležitá, a prý dokonce občas v koutku duše litovala své kamarádky s malými dětmi, protože se nemohly rozběhnout kam chtějí, tak jako ona.

Jenže potom se něco změnilo a ve třiceti letech Lucii napadlo proč mateřství nezkusit. Původně si myslela, že se jí přijít do jiného stavu třeba ani nepovede, ale vyšlo to a nyní je ve čtvrtém měsíci těhotenství. Když Lucie zjistila, že s partnerem čeká dítě, zpočátku prožívala radost a euforii. Ta ovšem trvala jen dva dny.

„Potom nastoupil strach, který postupně sílil, přestože jsem se mu snažila co nejvíc bránit a nevnímat ho,“ tvrdí Lucie, která podle svých slov spadla do depky s názvem můj život skončil. Přepadla ji panika z toho, že ztratí samu sebe a nastoupily obavy, že toho bude muset tolik obětovat, když po mateřství nikdy nijak zvlášť netoužila.

Negativní pocity ještě umocnil komplikovaný průběh těhotenství, kdy se Lucie cítí fyzicky velmi zle, má nevolnosti, migrény, závratě a hubne. I přesto, že má kolem sebe skvělého partnera a milující rodinu, nedokázala se Lucie se touto situací ani s jejich pomocí vypořádat.

Umělé přerušení těhotenství ovšem nebere a ani na chvíli nebrala jako možnou variantu. Proti potratům ale nic nemá a ženy podporuje v jejich svobodném rozhodnutí. Jen to zkrátka nebyla její cesta. „Mé pocity nebyly takové, že nechci dítě. Svoje miminko bych nikdy nedala, ale prožívala jsem spíš obavy ze ztráty svobody, dosavadního života, na který jsem byla zvyklá a ze ztráty samy sebe,“ popisuje.

Za vlastní pocity se Lucie styděla sama před sebou i před terapeutkou, kterou následně vyhledala. Brečela studem a cítila se jako ten nejhorší člověk na světě. I přesto, že ze ztráty svobody má pořád strach, terapie jí pomáhá.

„Dala mi pocit, že to nemusím dusit v sobě. Zjistila jsem, že je legitimní nevědět, jestli chci nebo nechci být máma, třeba i po třicítce. Někdy to prostě není jasný a je oukej prostě nevědět. Třeba to není předem naprogramované. Nejsme všechny zrozené k tomu být matkami, a přestože se jimi staneme, je legitimní třeba nemít vyloženě radost,“ uvádí Lucie.

Svůj příběh sdílela na instagramovém profilu, kde ji sleduje přes devadesát tisíc lidí. Chtěla tím otevřít diskuzi týkající se obav nastávajících matek i žen, které se matkami stát nikdy nechtějí. A to se jí povedlo. Pod příspěvkem se vyjádřily desítky žen.

„99 % žen reagovalo podpůrně, pozitivně, sdílně. Doteď jsem nezvládla otevřít všechny zprávy, co mi přišly, šokovalo mě, kolik žen se cítí nebo cítilo podobně nebo otázku mateřství podobně řeší, byť těhotné nejsou. Ale bylo i pár extrémů, co mi popřáli smrt nebo postižené dítě, ale to se mě nedotklo. Dotklo se mě pár žen, které měly potřebu mě přijít veřejně zostuzovat rétorikou „jak si můžeš dovolit tohle říct, když to tu může číst žena, která dítě chce a nemůže mít“. Jako by pocity žen, které jsou/chtějí být matky, byly validnější než ty moje,“ uzavírá Lucie.

Zdroje: Lucie Zelinková

Čtěte také:

Reklama