Radek Banga: Vyhrabat ze dna se můžeme všichni

S frontmanem skupiny Gipsy.cz Radkem Bangou jsme se setkali u příležitosti vydání jejich nového alba Desperádo. Povídali jsme si nejen o novém cédéčku, ale například také o stávající politické situaci...

Kdykoli dělám rozhovor s člověkem, který ma zasebou nějaký hluboký příběh, jsem nadšený. Proto jsem i uvítal možnost popovídat si s Radkem Bangou, frontmanem skupiny Gipsy.cz. Ačkoli jsem hodně mlčel a poslouchal, protože Raka stačilo vždy jen drobně „napinknout“ otázkou a spustila se na mě smršť zajímavých názorů a informací...

Vydáváte u Supraphonu nové album Desperado. Co od něj mohou posluchači očekávat?
Vzhledem k tomu, že album vznikalo tři roky a nechal jsem na něm krev, mléko i med... Měli jsme 80 demoverzí a z nich jsme vybrali 14 písniček i s bonusovou a dvě intra, tedy dohromady 16 písniček. Myslím, že naši fanoušci i ti, co naši fanoušci zatím nejsou, mohou očekávat nejucelenější a nejvypiplanější cédéčko, které jsme kdy napsali. Na žádném albu jsem nestrávil jako producent více času. Za celou produkcí alba stojím já i jako autor. Nenechal jsem si opravdu od nikoho nic diktovat a hlídal jsem všechno po poslední střih basy, vokál, mastering, mix... všechno jsem dělal sám a je na výsledku znát, že to má ucelený rukopis, není tak chaotická, roztěkaná jako ty předešlé. Navíc je tam, podle mě, vydařený singl Desperádo - těch vydařených písniček je tam více, které by mohly oslovit i ne hip hopového či ne world music posluchače. Takže si myslím, že od tohoto alba lze očekávat mnoho. Pevně věřím a doufám, že to bude nejúspěšnější album naší kapely, protože na něm bylo desetinásobně víc práce než na těch předchozích.

Kdybyste chtěl na album nalákat jiné než vaše běžné posluchače, co byste jim nabídl?
Kluci jsou hodně tradiční a folklorní, Vojta Lavička je hodně alternativní a já jsem takovej špinavej Rock-and-Roll - jsem takový evropský prototyp. Pro posluchače ne Gipsy.cz to bude určitě skousnutelnější, protože mu to bude blíž tou evropskou syrovostí a bezprostředností. Například tradiční romský folklor je opravdu složitej a nemůže ho poslouchat úplně každý. Písničky na Desperádu mají obsah jak hudebním, tak lyrický. Vypovídají o všedních problémech každého z nás, nejen Romů - romské téma úplně zmizelo, myslím, že jsme o něm řekli už dost. Tohle je hudba se seriozními tématy, ale i s legrací. Navíc je tam hodně elektrických kytar, což je velká proměna zvuku. Je tam hodně trubek a saxofonu. Zvukově to bude pro běžného posluchače, podle mě, mnohem přijatelnější.

Vy jste se svého času angažoval ve výzvě „Vyměňte politiky“, hodně jste kritizoval třeba pana Čunka, jak se vám líbí stávající politické kotrmelce?
Je to bohužel znamení toho, že my, Desperádi, už nevíme, za co platíme, a musíme co čtvrt roku trpět tohle politické divadýlko. A tím nemyslím jen nás, ale všechny daňové poplatníky. Nejvíc je mi líto začínajících podnikatelů, kteří si musí trhat vlasy. To, co vidíme, stojí peníze především nás. Takže je to ubohost, je to strašná situace, nechápu, proč nedokážeme v téhle zemi vytvořit konečně nějaký efektivní a fungující systém. Nechápu, protč jsou politické strany, včetně nových Věcí veřejných, natolik sobecké, že nemyslí na to, jak bude prosperovat společnost, ale jen na to, jak prosperují samy. Myslím, že na nás, daňové poplatníky, z vysoka kašlou. Asi jsem blázen, když si myslím, že by se měli především řešit senioři a jejich důchody, které jsou šílené - je to jako strčit si prst do zadku a nechat je to volízat. Je to hrozný. Nechápu, proč neřešíme hrozné nemocnice, šílené silnice, ale musíme se v televizi dívat na tyhle divadélka.
Přičemž vrcholem je Krupka, která mně nevadí v tom, že jsou tam Romové, nebo že se tam sešli Nacisti. Štve mě to, že tam byl policejní zásah, který jsme zaplatili my, daňoví poplatníci.
Před půl rokem jsme řvali „Vyměňte politiky“, teď řveme „Vyměňte vyměněné politiky“. Už nevím, koho volit, komu dát svůj hlas, komu věřit. Pro mě je celá politická scéna absurdní divadlo - někdy mám chuť daně opravdu neodevzdat a dělat na černo. Samozřejmě je to jenom vtip, ale štve mě to a nebudu se divit, když se mladí podnikatelé seberou a utečou jinam, nebo budou jako Ukrajinci dělat na černo. Skončíme jako ta Ukrajina - to znamená velká propast, budou jen boháči z velkých mafiánských společností na pozadí politických stran a chudáci.

Vnitřně mám Máchovsky romantickou představu o slově cikán. Jaký je pro vás pocitový rozdíl mezi slovem Rom a cikán?
Pocitově v podstatě skoro žádný, je mi jedno, když mi někdo řekne, jestli jsem Rom, nebo cikán. Já taky přece neříkám Čech: „Ty jsi Čech, ahoj, pane Čech!“ To se neříká, je důležité, jaký má člověk charakter. Zásadně lidem říkám jménem, nebo jim maximálně řeknu: „Čau, vole!“ U některých je to i jméno (smích). Připadá mi, že se společnost stále zabývá takovými banalitami - je přece jedno, jestli je někdo cikán, Čech nebo černoch. Když je to idiot, tak je to prostě idiot.

Je o vás známé, že jste začínal v chudých poměrech. Co vám pomohlo odrazit se ze dna? Co byl ten impuls?
Na to se mě ptá hodně lidí a všiml jsem si, že pokaždé odpovím něco jiného. Tak jsem nad tím zrovna nedávno přemýšlel a zjistil jsem, že mám jednu vlastnost (a proto jsem i daleko víc producent a skladatel než interpret - to o mně mnoho lidí neví, že jsem již vyprodukoval třicet alb, nejen s Gipsy.cz), totiž že jsem skvělý pozorovatel a dobře dokážu analyzovat. Upozornila mě na to před lety moje psycholožka a měla pravdu. Myslím, že tahle moje vlastnost mě dostala tam, kde jsem, protože jsem si dokázal velice dobře uvědomit, v jaké rodině jsem vyrůstal, jaké mám startovní podmínky. Když jsem byl na dně na ulici, dlužil státu snad víc než čtvrt milionu, nic horšího už nemohlo být, snad jen drogy a smrt, tak jsem si uvědomil, že mám dvě možnosti: Buď přejít do totální destrukce a zkázy, nebo zabrat, přežít, změnit to. Dal jsem si slib, že buďto to dokážu, anebo umřu.
Hodně lidí si myslí, že jsem začal z nuly, ale já začal z velkého mínusu a téměř deset let jsem se z toho mínusu hrabal. Do vydavatelství jsem přicházel jako úplná nula, bezdomovec, nikdo. Postupně jsem se hrabal nahoru. Můj život nezačal v roce 2006, předtím jsem měl skupinu Syndrom Snopp, se kterou jsem fungoval deset let. Byla to velká škola života, ale já měl vždycky až slepou víru, že jednou budu takhle třeba sedět ve vydavatelství a někdo se mnou bude dělat rozhovor. Bylo to tím, že jsem byl schopen analyzovat. Kdybych nebyl schopen analyzovat, tak bych nebyl schopen tolerovat, nebyl bych si schopen předem uvědomit následky svých činů a následky činů jiných lidí, tak bych to nezvládl.

Řekněte mi víc o té schopnosti analyzovat, jak to funguje - třeba na nějakém příkladu...
Když vidím třeba rasistu, který mi chce v něčem zabránit, tak si začnu hodně rychle uvědomovat, proč je rasistou, a neberu to jako konflikt. Můžu se na něj naštvat, můžeme se seřvat, můžeme se klidně i pobít, ale jsem v tomhle takový samuraj, který věci přijímá tak, jak jsou. Je to i tím, že jsem duchovně založená bytost. Musíme se setkat, museli jsme se pohádat, musíme se pobít - to tak prostě je. Nějak jsme se k sobě přitáhli a já se přes to přenesu. Můj otec říká, že chodím přes mrtvoly. Vím přesně, co tím myslí. Před ničím se nezastavím. Vím, že už ne slepě, ale budu v životě ještě úspěšnější. Ne že bych nebyl, dosáhl jsem přesně toho, co jsem chtěl: Naše desky se prodaly, klipy se vydařily, na YOUtube máme asi milion a půl shlédnutí každého singlu, jezdíme po celém světě - Ježišmarjá, to je přece splněný sen, ale nešlo by to bez analyzování a víry. A pak to chce také makat. Znám spousty milionkrát lepších romských zpěváků z naší čtvrti, ale já jsem dříč. Myslím si, že každý, kdo má talent, musí dřít, jinak zapadne. Hodně se to projevuje u kytaristů - jsou tací, kteří mají velký talent a vykašlou se na to, a pak jsou ti, co dřeli a za deset let to někam dotáhli. Je to tak vždycky v životě.

Čím myslíte, že to je, že se v romské komunitě občas z ničeho nic objeví takový úspěšný talent, jako jste vy?
Můj táta byl hodně specifický tím, že se chtěl vymanit z romského prostředí a začal poslouchat Rock-and-Roll. Vzepřel se otci a chtěl žít po svém, poslouchat muziku celého světa. Chtěli, abychom pokračovali v jejich odkazu, když už tu není komunismus a můžeme.
Spousta Romů si myslí, že jsem vylezl z jiných podmínek. Není to pravda, vylezl jsem z úplně stejných podmínek, vyrůstal jsem v partičkách na Žižkově, v Karlíně... Spousta mých vrstevníků skončila na drogách a nevím, co se s nimi stalo, možná jsou někde mrtví - je to strašné. V tu dobu už jsem byl jiný, protože jsem věděl, že když něco ukradnu, tak mě máma zbije, měl jsem strach, ale v dobrém, prostě respekt. Nedovolil bych si říct mámě něco sprostého, protože jsem věděl, že dostanu. Byla tam tvrdá ruka. Provedli jsme si spoustu sviňáren. Vzpomínám si, že jsem přitáhl v šesti letech cigaretu a matka ji vzala, strčila mi ji do pusy a prohnala mě celým barákem. Vědlě jsem, že ji už nemohu nikdy přinést. A v tom je rozdíl - respekt k rodičům.
Ve finále mi bylo čtrnáct, věděl jsem, že se dobře učím, že jsem čtyřikrát vyznamenaný a chovám se dobře. Moji vrstevníci byli dávno čórky, na drogách, rodiče na to prostě kašlali.
Ale je to i mojí povahou. Maminka tvrdí, že jsem byl vždycky odlišný, včetně bratrů, mimochodem se ale ukazuje, že nějaký gen v tom asi bude, protože i brácha Patrik je velice úspěšný spisovatel, píše pohádky pro děti, je aktivní - všichni se uživíme, jsme vzdělaní a nikdo s tím nemá v životě problém. Vylezli jsme ze stejných podmínek, ze stejného hovna jako všichni ostatní, ale s tím přesvědčením, že nechceme být socky na podpoře jako všichni ostatní. Je to dáno od rodičů, naší povahou, Bohem, osudem? Nevím, asi od všeho kousek...

Když jsem z rozhovoru odcházel, říkal jsem si, jaká je škoda, že takových cílevědomých lidí se zdravými názory není v naší společnosti daleko víc...

Fotky zdroj: supraphon.cz, kultura.idnes.cz