Strach z lékařů se nese s naší čtenářkou s nickem Puzzlicek už od dětství. Přečtěte si její příspěvek, za který děkujeme.
Nevím, z jakého důvodu mám (a vždycky jsem měla) fobie z lékařů. Nikdy se mi nic extra vážného nestalo, proto jsem ani snad neměla důvod ke strachu. Nicméně každá - byť preventivní kontrola u našeho velmi hodného pana doktora byla utrpením nejen pro mě, ale především pro mé rodiče.
Pokud přišla nějaká pozvánka na kontrolu, rodiče jí okamžitě zkonfiskovali v naději, že se nedostane k mým bystrým uším a očím. Dařilo se jim to tajit až do inkriminovaného dne, kdy se měla daná preventivka konat. Pod záminkou nákupu mě z domů skutečně vytáhli. Bohužel jsem nebyla dosti blbá, abych si nedala dvě a dvě dohromady. Obchod byl na opačnou stranu a jen co jsme se blížili k cestě, která oddělovala „bezpečnou zónu" domova od té nebezpečné lékařské, jsem se začala doptávat, kam že to vlastně jdeme!!!
Mlčení rodičů nic dobrého nevěstilo. Spustila jsem šílený nářek a prosila jsem, ať tam nechodíme, že to odložíme o pár dní. Když jsem se v půli cesty zasekla, taťka mě popadnul do náručí a jako vzpouzející se pytel mě do ordinace přinesl (ale bránila jsem se - zuby nehty!). V ordinaci se mi koulely po tváři slzy jako hrachy, neustále jsem z nervů odbíhala na wc. Kolikrát se mi podařilo opravdu utéct zadním vchodem, ale tatínek byl pohotovější. Doběhl mě, nasázel pár na zadek a šlo se zpátky (on už totiž věděl, co ode mě může čekat).
Jen co jsem překročila práh ordinace, nebyla jsem k utišení. Rodiče konejšili, vyhrožovali, slibovali, nadávali. Nic nepomáhalo. Pan doktor se mě také snažil uklidnit, donesl mi spoustu bonbonů, hraček, ale ani on mě „nepřemohl". Jedinou větu, kterou jsem mezi vzlyky vyloudila, bylo: ,,Budete mě píchat?!" nepatrný úsměv přeletěl jak rodičům, tak doktorovi po tváři a občas mi mé nejhorší obavy potvrdil.
To se spustila druhá vlna nářků a křiků. A jak to všechno dopadlo? Občas mě tedy opravdu píchali a doma jsem dostala pár facek za to, že se neumím chovat a dělám ostudu! Při další preventivce nebo kontrole se však historie opakovala:D
Dnes už mě nikdo do ordinace nosit nemusí, nicméně když mám vkročit do nebezpečné lékařské zóny, týden mě trápí průjem a zvracení z nervů. A to si vážně legraci nedělám. Jsem prostě strašpytlík!
Hezký lékařský den přeje Puzzlicek
Děkujeme, že jste se k tomu statečně přiznala. Ale myslím, že nejste sama, kdo má fóbii z lékařů.
Napíšete nám také na dnešní téma, milé ženy-in? Chodíte pravidelně a poctivě na preventivní prohlídky? Máte z nich strach? Bojíte se nějaké nemoci? Co děláte pro své zdraví? Čím si ho naopak kazíte? Přiznáte se k nějakému svému nešvaru? Máte nějakou příhodu z ordinace, nebo z čekárny?
Napište nám na redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
maje — #11 Známá fyzioterapeutka tyhle injekce na bolest odsuzuje, pomohou na bolest, ale vlastní problém nevyřeší (prostě něco člověk dělá blbě). Navíc zatíží tělo chemií. A farmaceutické firmy si mnou ruce. Vždycky říká, radši překonat a dělat něco pro to, aby už to podruhé nebylo. Dala jsem na její radu, navštívila rehabku, kde se mi věnují, a je po problému.
BastMetztli — #25 tak to ho pasuju na prvního chlapa, co se nebojí
Puzzlicek — #24 Můj táta se asi nebojí.
Vypadá vždy jako hrdina a že si s doktory užil hodně.
monkee — #23 to byla pochopitelně ironie
neznám chlapa, který by se doktorů nebál 
Puzzlicek — #20 Chlapi jsou hrdinové? Zažila jsem jednoho, který při odběrech pravidelně omdlíval a před očkováním proti chřipce se zašil (v práci) tak dokonale, že ho nenašel ani jeho nejlepší kamarád
denkas — #21 Já zubaře vždycky o injekci prosím a pak ať si dělá co chce
Taky mám nervíky když jdu k lékaři.Když je mě zle ,tak se bojim ,že si bude myslet ,že si vymýšlim.A když jdu na preventivní,tak si tam vždy připadám jak blbec. Ale vydržim.
V práci ženská taky nemohla doktory.Děsně se bála.Byla bezzubá,prostě k zubaři by nešla.A když ji chtěli dát injekci ,tak lékaři vynadala do "chujú" (slovena) a utekla oknem.
BastMetztli — #15 chlapi jsou hrdinové
Dante Alighieri — #17 mluvíš mi z duše
maje — #16 Taky bych prchla.
Puzzlicek — #10 Jo, čekání... Jednou mi našla zubařka kaz a objednala mě na vrtání až za 3 měsíce. Asi nevěděla, že by mě 3měsíční čekání na to, že mi budou vrtat zub, nervově odrovnalo - a šla jsem k jiné zubařce a kaz tam nebyl. Asi zmizel.
Nebo mě fakt točilo, jak mi v dětství a dospívání každé dva roky chodily k narozeninám pozvánky na preventivní prohlídky nebo rovnou na očkování.
Nejlíp tak dva tři týdny dopředu, abych se na ty narozeniny opravdu těšila už s předstihem. 
Karo Líná — #13
nenechala. před tím, než jsem tam šla, tak jsem říkala dceři, aby se ani nezouvala, protože kdyby mě chtěli píchnout, tak prcháme. tak nějak s tím počítala ona i já.
Asi každý má z něčeho strach.
Vaše nevolnost a zvracení mě trápí při návštěvě většiny nemocnic... ten smrad a prostředí mě doslova omračují. Když jsem v 17 letech byla donucena jít s maminou na návštěvu babči na oddělení následné péče, myslela jsem, že to bude má smrt... po návratu jsem měla 14 dní střevní chřipku.
Překonávala jsem se, když byl přítel po vážné nehodě v nemocnici. Před první návštěvou, kdy byl na JIPce, mi jeho strejda řekl užitečnou radu: "Hele, když omdlíš, když s sebou švihneš, tak je to na tom nejlepším místě. Hned se o Tebe postarají."
Přítel kolikrát vtipkoval, že vypadám hůř jak on.
Ve špitále jsem ležela jedenkrát, 4. den jsem podepsala revers a šupajdila bleskem domů.
Ale co se divím, já se sice nakonec píchnout nechám, ale ty scénky co předtím předvádím
Ani malý dítě by se nemuselo stydět.
maje — #11 Vážně ses nenechala píchnout?
Přidávám se do klubu. Mám to taky tak
tak stavy zvracení, třesu v rukách a mdloby jsou u mě vždy, když jdu k zubařovi nebo na gyndu (ale tam chodím jen vyndání a následné zavedení tělíska 1x za 3 roky). ale tuhle mě tak vzaly záda, že jsem se nedokázala pohnout. doktorka se usmála a předepsala injekce na bolest. od sestry jsem "utekla" a doma se léčila brufenem.
macamala — #8 to čekání je možná nejhorší
Věrulinka — #7 Já věděla, že nejsem sama
Lékařů se také bojím. Od doby, kdy se mi po dlouhém čekání a následném odběru podařilo omdlít, už i tento výkon je pro mě stresující. A to mi to nikdy nevadilo.