Dnes si David přivstal, zajel na místní autobusák a koupil jízdenky do Khoratu. Sranda je, že v druhém největším thajském městě a na jeho největším autobusovém nádraží se nedomluvíte anglicky. Takže rukama nohama zabukoval jízdenky do VIP busu, který by snad měl mít klimatizaci a záchod. Je to 1 000 kilometrů a cesta bude trvat přes 12 hodin. Dokonce budeme sedět v třetí radě za řidičem. Když ráno vstával, bylo příjemných cca 25 stupňů. Jízda songtem trvala půl hoďky a větřík byl osvěžující. Při zpáteční cestě za půl hodiny stoupla teplota o 10 stupňů. V zarvaných ulicích plných aut, skútrů a songtó vezoucích lidi do práce a děti do školy, to prý bylo utrpení. Já jsem si vesele chrupala.

Vyklidili jsme tedy náš pokojík, nechali si bágly zamknout na recepci a potom jsme se vydali obhlídnout tři nejvýznamnější chrámy (waty) v Chiang Mai - Wat Suan Dork, Wat Phra Singh a Wat Chedi Luang. Nicméně už nás nepřekvapily téměř v ničem. Je to jakoby cizinec procházel gotickými kostely v našich vesnicích a městech. První ho zaujme, druhý ho překvapí, třetí mu připomene ten první a čtvrtý ten druhý. A pak už jsou všechny stejné.

Následně už nás čekal jenom noční přesun z Chiang Mai do Khoratu. Thajské busové linky jsou super, mnohem větší komfort než VIPy vypravované z Khao San v Bangkoku. Asi pětkrát za noc nám dokonce dali takové malé chlazené džusíky a sušenky. Posádku takového busu tvoří 4 lidi. Řidič, pomocný řidič, stevardka a pomocník. Po příjezdu do Khoratu jsme absolvovali trochu šok. To městečko fakt není nic moc. Doporučené hotely a guest housy jsme museli odmítnout. Všechno vypadalo jako U supa z pohádky O  třech veteránech. Těch je tady mimo jiné z války z Vietnamu plné město. Samozřejmě amíků. I ten hotel, kde nakonec bydlíme, je dost hrozný. Jmenuje se Siri a vzhledem k okolnostem jsme si poprvé koupili pokoj s klimatizací za 280 bahtů.

Navíc jsou tady úplně jiní Thajci než na severu v Chiang Mai. Tam byli takoví čistí a kulturní, říznutí blízkýma Barmáncema. Tady je to míchané s Kambodžanama a je to na všem poznat. Špína, bordel, smrad, neochotní lidé. Když jsme potřebovali tuk-tuka (motorizovaná motorka s kabinkou pro cestující), nikdo s náma nediskutoval o ceně. Nechceš za 50, nejedeš. Než by přistoupili na 40, radši budou celý den spát na svém vozítku a nic nedělat.


Po dvou hodinách spánku jsme vyrazili na první ze dvou plánovaných khmérských chrámů - Phimaii Phanom Rungh. Po opuštění hotelové budovy nás čekal další šok. Přesně v poledne 50 stupňů ve stínu. Totálně nedýchatelno, i asfalt tekl. Dvě hodiny v autobuse další utrpení. Aspoň že ten chrám stál za to. Úžasné. Pokud je kambodžský Angkor 45x větší, tak se tam do smrti musíme stihnout podívat.

Navíc kousek od chrámu Phimaii stojí banyánový strom s největší základnou na světe. Celých 2 300 metrů čtverečních, to je půlka fotbalového hřiště. Tady jsme se stali místní atrakcí. V celém chrámovém komplexu jsme byli jediní „bílí“ a všichni místní nás chodili okukovat. Malé děti, válející se s rodiči na trávníku, prosily, zda se s nimi vyfotím. Když jsem svolila a ony se přiblížily, neustále sahaly na moje blonďaté vlasy a šíleně se smály.
Zpáteční cesta z chrámu nás nezastihla v optimální pohodě. David má opět zažívací potíže a mě strašné rozbolela hlava. Navíc měl bus úžasné specifikum, ze stropu klimu a v sedadlech vytápění. Dokážete si představit, co to s námi udělalo.
Večer jsme se rozhodli totálně změnit program a načerpat tak týden až 10 dní nové síly na další památky a definitivně se aklimatizovat. To vedro nám způsobuje v podstatě denně nějaké zdravotní problémy. A u moře se bude kde ochladit. Navíc tam už skončila sezóna, takže by tam mělo být vše levnější a celkem málo turistů. Zítra opustíme Khorat a odjedeme do Bangkoku a pokud možno ještě zítra z něj odfičíme k moři. Takže, při troše štěstí, pozítří večer budeme plavat v moři. Bez čekání v Bangkoku je to odsud asi 25 hodin cesty.

Večer byl dost deprimující. Kavárny a hospody doporučené průvodci Rough a Lonely Planet byly otřesné. Nakonec, když už jsme mysleli, že zase budeme večeřet suchý chléb ze 7/11 (místní potraviny), jsme potkali jednoho Švéda, který nám nabídnul svou pizzerii. Pizza byla dost hnusná, ale bylo to po dlouhé době první evropské jídlo, které jsme měli. Na noc jsme se v pokoji radši zabarikádovali. Hotel velký jako kasárna. Zašlá sláva dýchala z každého zaprášeného rohu a my tam bydleli skoro sami. Na vývěsce v pokoji vedení hotelu upozorňuje, že neubytovávají lidi s leprou a prostitutky… Hotel vlastně vypovídal i o celém městě. Personál byl divný, kolem se potloukalo spousta invalidů z války, zamrzlí američtí hipísáci tady vysedávali v hospodách – necítili jsme se prostě bezpečné. Navíc ve vedlejším pokoji bydlel borec s tuberou. Pořád strašně kašlal a dávil se. Díky klimatizaci se dalo spát, ale ráno jsme vypadli jak cukráři.

Reklama