Karolína Nahodilová a její přítel Honza patří k těm odvážlivcům, kteří cestují nejraději sami na vlastní pěst. Loni na podzim se rozhodli navštívit ostrov, který většina Čechů zná ze seriálu o majoru Zemanovi (Rukojmí z Bella Vista) nebo z Wendersova fenomenálního dokumentu Buena Vista Social Club.

Celkové náklady pro jejich kubánskou misi se vyšplhaly na 45 tisíc korun na osobu, z toho zhruba polovina padla na letenku, zbytek utratili za autobus, jídlo, ubytování a bakšiš. Pod kubánským sluncem strávili asi tři týdny na přelomu listopadu a prosince. „To je podle mě asi nejlepší doba pro návštěvu Kuby, příjemné by tam ale mohly být možná i Vánoce, je tam krásně teploučko, téměř bez deště," říká Karolína. Na cestách se neobejdou bez osvědčeného průvodce Lonely Planet, který je zatím nezklamal.

Hlavu jim ovšem zamotala svérázná kubánská finanční politika. „Pár dnů před odjezdem Kubánci zrušili možnost platit americkými dolary. Za směnu se platil tučný 10% poplatek, za euro paradoxně ale asi jen 2 %. Byla bych bývala ušetřila nemít už peněženku nacpanou dolary. Mysleli jsme, že místní budou dolary i tak akceptovat, ale nechtěli je ani omylem," dodává sympatická černovláska, která pracuje jako redaktorka v ranním vysílání ČT. V současnosti se tedy na Kubě dá platit v kubánských pesos corventible a pak pesos nationale, ty používají místní, platí jimi své běžné nákupy.

Po příletu je uvítalo teplo, tma a zástup taxikářů lačnících po turistech. „Dovezli nás do naprosto klidné a temné Havany. Žádný veselý tancující dav na ulicích. Nikdo. Ani to pouliční osvětlení. Město alespoň navenek spalo a my se vrhli do víru španělsky mluvících, tučných Kubánek," směje se Karolína. Obyvatele krásného ostrova ale nelze hodnotit jednoznačně. Na jednu stranu jsou hrozně milí a na druhou stranu nevšímaví. K cizincům mají především ryze obchodní přístup, někteří si přilepšují pronájmem pokojů. Za takový domácí nocleh zaplatili Honza s Karolínou mezi 15 až 30 dolary za pokoj a noc, někdy byla v ceně i snídaně. „V Havaně jsme bydleli u rodiny paní Líny. Byla to korpulentní, krásná žena s francouzskou manikúrou i na nohách, až jsem se trochu za sebe styděla. Stále se parádila a milovala žvýkačky. My hodní strejdové "ze západu" jsme na to byli po zkušenostech z bývalé ČSSR připraveni a patřičně vybaveni spoustou kulatých barevných žvýkaček. A ona z nich byla celá šťastná a snad se ani nerozdělila se svou dcerou," vzpomíná Karolína.

Takto podnikavé rodiny to ale nemají jednoduché, za pronájem odvádí daně - měsíčně přes 100 dolarů a přísně na ně dohlíží místní úřady. „První věc hned po příchodu jsou pasy, podpisy, oni nás musí hned přihlásit, aby ti nahoře znali přesné místo naší působnosti. Jakmile by to neudělali, nebo se jen zpozdili, můžou z toho mít pěknou polízanici," říká mladá novinářka. Pokud ovšem neseženou dostatek nocležníků, mohou se lehko dostat spíše do minusu. Podle Karolíny tak ale nehrozí, že byste museli mít strach, že neseženete nocleh. Horší je to s bezpečností turistů.

Jídlo je kapitola sama pro sebe."S sebou jsme si tentokrát nevzali skoro žádné vlastní potraviny, a pak jsme nemohli najít normální obchod s potravinami, v pekárně nám nechtěli prodat chleba, že je na lístky! Ovšem když jsme přestali naslouchat vlastní intuici, v průvodci jsme našli kýžené informace," dodává Karolína. Když jedli přímo v kubánské domácnosti, vařili normální jídla, stejné to bylo i v restauraci. Karolínu zaujalo kubánské "také away"." U okénka si můžeš vybrat ze dvou jídel. Pizza nebo špagety. Špagety dostaneš do umělohmotné mističky, ze které jedlo tak 100 lidí před tebou. Pizza se skládá z 2 cm vysokého neidentifikovatelného těsta." Nicméně prý vás spolehlivě zasytí.

Při svém kubánském putování se Honza s Karolínou setkávali s dalšími dobyvateli tohoto krásného ostrova. Ve Viňales si už vytvořili takovou partičku, ve které byl jeden Němec, dvě Italky, dva Češi. Jedna z přítomných Italek slavila narozeniny a někdo z místních jí řekl, že zná blízko dobrou restauraci. Všichni nadšeně souhlasili s vidinou útulné hospůdky a velkolepých oslav. Jenže to bylo vše trochu jinak, vysvětluje Karolína: "Naskládali nás do auta a odvezli do tmy, kde jsme slyšeli jen chrochtání. Posadili nás do svého vybíleného obýváku, kolem všude pobíhali spokojení čuníci, uvařili nám jídlo a nám nezbývalo, než důstojně slavit. A jak se jim oslava zdařila, můžete zhodnotit z přiložené fotografie...