Putim na obrazech a fotografiích. Včera a dnes

Putim. Vesnička z námá z „Osudů dobrého vojáka Švejka“. Před třiceti lety jsem tam coby studentka prvního ročníku DAMU strávila školní „praxi“ krajinomalby. Letos jsme se tam ze zvědavosti zajeli podívat a zažili krásné, detektivní odpoledne.

Po mnoha letech jsem objevila složku školních obrázků. Od doby, kdy jsem je malovala, uběhlo neuvěřitelných třicet dva let. Ne snad z nějakého samožerství, ale z pocitu nostalgie a vzpomínky na své malířské začátky jsem je nechala zarámovat. Koukám na ty obrázky a přemýšlím, jak to asi v Putimi  vypadá dnes. Stojí ještě ty typické jihočeské domy, nebo je „modernizace“ přetavila na podivné městské vilky, tak známé z mnoha vesnic? Poznám místa, kde jsem si kdysi rozložila malířské štafle? Pátrání po nich bylo vzrušujícím dobrodružstvím, malou detektivkou a zároveň příjemnou zábavou.

Nikde nebylo ani živáčka (všichni zřejmě trávili sváteční obědy u televize), alespoň jsme „podezřelým“ fotografováním domů nebudili pozornost.

Dominanta Putimi. Kostel v celé své kráse

První objekt jsme objevili hned při příjezdu. S úlevou zjišťuji, že stateček s roubenou stodolou pod kostelem přetrval ty roky takřka beze změny.

Jen má světlejší fasádu a jeden ze stromů chybí.

Jdeme dál, na břeh rybníka, u něhož jsem malovala řadu nízkých domků s typickými zdmi a branami.

Cestou objevíme jediný pohled na kostel.

Až na obludnou předimenzovanou „bytovku“, mor českých vesnic, je vše tak, jak bylo kdysi, včetně dřevěné stodoly.

A jdeme k rybníku

Domky na břehu rybníka se zachovaly, až na jeden výměnek, z jehož štítu zbyly už jen žalostné trosky. Ale při bližším pohledu zjišťuji, že zmizely stodoly a dům vlevo má přístavbu.

Procházíme uličkou, kde poznávám dvě brány.

Kromě barvy vrat jsou úplně stejné. Je to fajn pocit.

Blížíme se k návsi, kde stál nejkrásnější patrový statek s historickým špejcharem.  Jestlipak vypadá stejně dobře jako před  lety?

Na rozdíl od mnoha jiných (včetně statku Jana Cimbury) je ozdobou rozlehlé jihočeské návsi. Má novou fasádu a přibyl smírčí kříž.

Tenhle dům dostal pěkně na frak.

Poznali jsme ho jen podle zbytků původní omítky, obloukového vchodu do dvora a sklípku. Z horního domu zbylo jen torzo a celá dispozice je přeorientována jiným směrem. Změna k horšímu, řekla bych.

Zbýval poslední dům, který ne a ne najít. Poznávacím znamením mohla být vysoká zídka se zahrádkou trojúhelníkového tvaru. Ale to nás právě mátlo. Konečně jsme ho našli podle štítů a krajiny v pozadí.

Ač je obraz malován z jiné perspektivy, je poznat, že jde o hledaný objekt. Na místě původní zídky vznikla garáž, domek byl zmodernizován a opatřen ostře žlutou fasádou.

Ale i tak jsem ráda, že jsem všechny domy znovu po těch letech objevila. Čekala jsem, že některé dopadnou hůř. Vlastně jsem byla s výsledkem našeho pátrání spokojena.

Zřejmě zde žijí lidé se smyslem pro tradici a s láskou k obci. Škoda, že nemám obraz návsi. Tady by byl rozdíl asi markantnější.

Obludnému komplexu se sídlem obecního úřadu, hostince a kulturního centra, který hyzdí náves a zaclání výhledu na kostel, bych dala černý puntík.

Čtěte o dalších zajímavých místech v Čechách:

• Pozvánka na procházku Spáleným Poříčím
• Nepomuk, město soch a veteránů
• Velké Meziříčí, neboli Velmez, či Medříč
• Když jsme táhli k Jaroměři
• Rabštejn nad Střelou: Tam, kde nechcíp pes