Já a kadeřník nejsme kamarádi... Toto „nekamarádství“ jsem si v sobě vypěstovala v době dospívání, kdy mi opakovaně známá kadeřnice vytvořila na hlavě naprostou šílenost, ze které jsem byla pouhým plačícím uzlíčkem...

 

Je pravdou, že v dospělosti se mi podařilo asi dvakrát narazit na kadeřnici, která přesně pochopila můj požadavek, která vycítila, cože to chci na té své hlavě vykouzlit...

 

Ovšem v poměru dvou zdařilých sestřihů a sedmi absolutně nezdařilých se jaksi má důvěra v tyto odbornice scvrkla na sotva zřetelné minimum...

Usoudila jsem, že jistější bude, když si sama sem tam zastřihnu konečky či nanesu barvicí šampon...

 

Jak jsem si s tímto rozhodnutím šťastně žila! Pravda, moje vlasy neměly super odborný sestřih, ale já byla spokojená....

 

Nevím, kde se mi v hlavě zrodil ten naprosto šílený nápad, ale rozhodla jsem se (snad se jednalo o krátké pomatení smyslů) a navštívila těsně před dovolenou malé, neznámé kadeřnictví.

Nemusela jsem se objednávat, nemusela jsem čekat a kadeřnice byla samý úsměv... To mě ujistilo v tom, že rozhodnutí pro odborný sestřih před odletem je rozhodnutí dobré a já se tak zbavím zubů, které se místy na mých kadeřích objevovaly...

 

Vyzbrojena obrázkem, jasnou představou a usměvavou tváří jsem zasedla do křesla a kadeřnici předložila obrázek, který jsem dlouze okomentovala, tedy důkladně vysvětlila, co chci mít na hlavě a co rozhodně ne.

 

Dívčina přikyvovala, usmívala se, švitořila a já tak nabyla uklidňujícího dojmu, že skutečně ví, jakou mám představu...

Hlavně žádný ježek prosím!
Chci, aby mi šel udělat pěkný „rozcuch“.

A vzadu mi prosím také nechte vlasy...r ozhodně mi nevyholujte krk!

 

Tak zněly mé požadavky.

Akce „střih“ začala a já si vychutnávala nejen mytí, ale i masáž hlavy, a s klidným srdcem jsem se oddala rukám, které, jak jsem věřila, jsou odborně vyškolené...

 

První znepokojující pocit stáhnul můj žaludek ve chvíli, kdy jsem v zrcadle spatřila prameny padající k zemi.

Žádné konečky, žádné pramínky... Kdepak! Byly to prameny, které mi usilovně rostly tolik měsíců.... Na prázdno jsem polkla a opět zdůraznila, že hlavně nechci, opravdu nechci mít na hlavě ježka.

 

Dostalo se mi ujištění, že se nemusím bát.
“Jen vám musím odstřihnout konce, které jsou zničené...“

Přikývla jsem, zavřela oči (asi jakýsi pud sebezáchovy) a už zdaleka ne tak klidně vnímala nůžky, kterak mi jezdí po hlavě stejně jako sekačka po zarostlém trávníku...

 

„Tááák, takhle to může být?“ usmála se kadeřnice a spokojeně si zamlaskala.

Jsem snad dortík, na kterém si právě pochutnala???  blesklo mi hlavou.

 

Ovšem chuť vtipkovat sama se sebou mě přešla ve chvíli, kdy jsem jukla do zrcadla... Pomalu jsem se nadechla a znovu se podívala na ten zjev, který se odrážel v zrcadle....

 

Bože můj.... Tato dvě slova se mi přehnala hlavou jako ničivé tornádo.

Klučičí sestřih mi dělal hlavu ještě šišatější, než mám, takže přirovnání mého obličeje k míči na ragby je zcela na místě...

 

Ježek, který připomínal anglický trávník se pyšnil na mé šošolce a já pomalu ale jistě šla do mdlob....

Nade mnou se tyčila rozplývající se kadeřnice, která působila dojmem, že se snad co chvíli roztleská nad vydařeným dílem.

 

Neměla jsem to srdce, tu sílu jí tuto dětskou radost kazit.

Nevím, jak jsem to dokázala, ale platila jsem s úsměvem, děkovala s úsměvem, odcházela s úsměvem...

 

Nyní sedím před počítačem s šátkem na hlavě, doma mi říkají „chlapečku“ a marně přemýšlím, zda usilovné modlení přesvědčí mé vlasy, aby rostly minimálně o centimetr za den...

 

Obávám se však, že tato tužba je nesplnitelná a mým osudem se pro zbytek léta stávají šátky, čepice a klobouky...

Reklama