Matka půjčila dceři auto, a ta z něj uělala hromadu plechu. Naštěstí vyvázla bez zranění a matka událost vyřešila po svém. Z vyplacené pojistky si nekoupila jiné auto, ale zařízení do bytu. A teď má klid.
„Tak jsem půjčila dceři auto a ona ho obrátila na střechu,“ řekla, jako by se nechumelilo. „Ale to víš, že ve mně byla malá dušička, když mi volala.“
„Žiješ, stalo se ti něco, máš něco zlomené?“
„Když ti volám, tak asi žiju, ne? Ale tvoje auto je na mraky.“
„Čert vem auto, hlavně, že jsi v pořádku, hned tam jedem.“
„Jak se to stalo, to musela jet jako blázen!“
„Ale ne, prostě nemá zkušenost,i no. Vyhýbala se na okresce nějaké dodávce, vjela na krajnici, a už to bylo. Naštěstí tam nebyl žádný strom a auto se převalilo do příkopu. Střecha zmačkaná, hnuté sloupky, ale holka byla připoutaná a vyvázla bez jediného škrábnutí. Auto je sice na odpis, ale je havarijně pojištěné, takže se z toho zase tolik nestřílí,“ mávla rukou nad hromadou plechu, která zbyla z jejího zánovního Citroena.
„Tak co, už máš auto?“ zeptala jsem se jí po čase.
„Ne, z vyplacené pojistky jsme dceři dozařídili byt. Potřebovala pračku, ledničku a nový koberec. A já jsem zjistila, že to jde i bez něj. Vlastně mám teď větší klid. Už jí nemám co půjčovat a nemusím se o ni bát. Třeba by příště takové štěstí neměla a já bych si celý život vyčítala, že se jí něco stalo kvůli mně. Když potřebuji někam nutně zajet autem, manžel mi půjčí svoje. Takže na tom holka ještě vydělala,“ zasmála se a převedla hovor jinam.
Tak takové nervy bych chtěla mít! Já své dceři půjčuji auto jen velmi nerada. Vím, že se potřebuje vyjezdit a praxi bez řízení nezíská, ale stejně mám o ni strach.
Zrovna nedávno chtěla půjčit auto. Večer, do města vzdáleného asi sto kilometrů. Což o to, vede tam docela dobrá silnice, ale samý kamion, špatné počasí a tma. Strašně jsem se kroutila a musela jsem v jejích očích vypadat jako škrt. Vzpomněla jsem si na své začátky a ztrápený výraz tatínka, když jsem chtěla v jejích letech řídit. Teď už ho chápu.
Nakonec jsem jí auto půjčila, ale neusnula do chvíle, než pípla esemeska, že dorazila do cíle.
Nový komentář
Komentáře
Liberalni rodice jsou ted
SMS "dojezdy" jsme měli zavedeny i u nás.A dodnes potěší,když se ozve neteřinka "jsem v pořádku".No ono to nebyly pouhé SMS dojezdy.Byli jsme třeba na návštěvě celý den.Po návratu říkám,napiš dojezd."Zavolám"--jistě,a ještě půl hodiny "probíraly".... určitě dojezd z A do B.
Ale,co se mi na tom líbilo,všichni jsme to respektovali.Dát o sobě vědět.
Syn má řidičák dva roky, protože zatím studuje, nejsou penízky na další auto, tak mu půjčujeme naše. Většinou stále jezdí pod dohledem a jen v našem městě. Je opatrný, ale stát se může cokoli...
Když si dcera v jednadvaceti udělala řidičák, nechtěla jsem, aby dopadla jako já. Já měla řidičák od svých 24, ale nenašel se nikdo, včetně mého manžela, kdo by mi auto půjčil. Takže jsem ji i přes manželův nesouhlas auto půjčovala. A ze začátku jí dělala i spolujezdce a dost jí pomáhala. Když pak začala jezdit sama, musela se mi hlásit SMS při dojetí. Pak zemřel můj muž a tak se to nějak zvrtlo, že auto už jí zůstalo. Ale já taky potřebovala občas někam zajet, tak jsem si udělala kondičky, koupila ojetinu a začla jezdit ( 55ti!). Jen moje dcera mi mou pomoc , kterou jsem jí dávala ze začátku jejího řízení nevrátila. Byla prostě strašně nervozní a hrozně mě za volantem stresovala. Tak radši jezdím sama.
enka1 — #4 Taky jsme nějakou dobu jezdili vedle synka jako spolujezdci. A myslím, že byl i rád, spolknul i lecjakou radu. Když začal jezdit úplně sám, musel ohlásit (SMS) šťastný dojezd. Největší nervy byly, když začal vozit kamarády
(slečnu vozil jak "vajca", její rodiče se báli).
lonkue — #16 u nás taťka vyšiloval ne kvůli autu, ale kvůli tomu, že by se mi něco mohlo stát, protože kdysi jednou (samozřejmě nešťastnou náhodou) zavinil dopravní nehodu (naštěstí nikdo nejel v protisměru, když usnul). Ale už jsme to snad zvládli a já jezdím.
...mně půjčoval auto syn
Milé zeny in,
na autě- konečně první moje za moje peníze- Feliška z 97- mi záleží, na dětech ještě víc. Syn si udělal řidičák, auto mu půjčuju občas. Nejprve jel s instruktorem autoškoly, který ho učil , aby si zvykl na starší a slabší vůz než měl v AŠ. Pak ještě nekolikrát se mnou. Jinak se mu podařilo drbnout do plotu a naprasknout krytku od žárovky a jednou čekal na svoji slečnu a nechal svítit a vybil baterku. Volal" mami, můžeš přijet?" no, nemohla jsem,. Ale aspoň mu poradila, jeden dobrák mu nechal nastartovat přes kabely. Další den jsem do felišky startovací kabely koupila.
Bojím se o děti- příští rok by si řidičák měla dělat dcera, ale myslím, že se jinak než ježděním řídit nenaučí.
Taky se mi musí ozvat, že jsou na místě určení. benzín za jízdy jiné než pro rodinu ( nákupy, odvoz babičky atd). by měl syn platit, zatím toho moc nebylo, ale počítá s tím. To, víte, nekradu, pracuju a at se naučí si auta vážit.
Zdraví
Ivča
Anime Otaku — #7 já u svého prvního autíka 3x urvala pravý zpětný zrcátko
Na mýho novýho pojízdnýho miláčka už si dávám pozor 
Dcera má rok ŘP, auto ji půjčujeme, na vlastní nemá a ani dlouho mít nebude, studuje, sice vydělává na brigádách,ale to není na šetření si na auto, spíš jen přilepšení ke kapesnému.Auta ji baví od malička. Samozřejmě v dnešním provozu mám vždy strach, aby se ji nic nestalo, na autě nezáleží, v nejhorším případě nebudeme jezdit. Nejdůležitější je, aby se ona vždycky z cest vrátila živá a pokud možno i zdravá.První měsíce jezdila jen pod dohledem táty, ale po 3/4 roku konečně jsme ji "dali" auto do ruky. A v neděli absolvovala (za dohledu táty) cca 250 km cestu ze Slovenska domů, a větší část jízdy se "konala" za špatné viditelnosti a tmy.Více strachu jsem měla já, než ona.
Navíc myslím, že v současné době a v našem státě, pokud v rodině jsou dva puberťáci, má rodina co dělat, pokud žijí z platů, které když slyším, někdy jsou fakt ubohé.
jastura — #21 a těžko si může pořídit něco nového.
Mi a mladší sestře rodiče půjčili auto a my projezdily celou ČR za 3 týdny, od kempu ke kempu od hradu k zámku...byla to nádherná dovolená, naučila jsem se dělat navigátora, užily jsme si to plnými doušky....moc za to rodičům děkuji...ten čas šíleně letí, bylo to před 11lety
macamala — #17 jo,jo, známá z baráku má vážně mentálně a fyzicky postiženého syna, který je na vozíku a sám si ani nesedne. Pokud jí někdo poškodí auto asi těžko syna někam dopraví. Je na autě doslova závislá, aby ho mohla vozit kam je třeba a zvládla i péči o zbylé členy rodiny. Má taky starou herku, ale bez ní by měla život hooodně složitý. Už dost, že jí klacy háží pod nohy úředníci...
Na tohle jsem měla štěstí, naši mi k osmnáctinám pořídili 20 let starého Golfíka, takže jsem se vyjezdila jedna báseň
Možná je to ve finále vyšlo levněji, než nechat opravovat svoje auto, protože bez promáčknutého plechu, škrábanců a zcizeného autorádia z odemčeného auta se to neobešlo :))
macamala — #17 a je jich více než těch,co auto mění ob rok ...
Půjčujeme. Je pravda, že kvůli "škrábancům" docela řveme, ale nějak se mladej musí naučit řídit.
Altamora — #14 Přesně tak, jsou prostě lidi, kteří mají hluboko do kapsy. Znám takové, jezdí v hrozným střepu, bydlí mimo slušnou dopravu. Je pro ně nepředstavitelné ušetřit na nové auto, když žijí od výplaty do výplaty.
Koukam, ze mam nejake liberalni rodice. Ti nikdy kolem auta nesileli a hned po te co jsem si udelala ridicak, me bez reci pujcovali rodinne auto. A jsem jim za to vdecna. Ridit se clovek nauci jen praxi... A nikdy jsem jim ho nenabourala. Vlastne kecam...parkrat jsem ho jemne odrela pri parkovani a jednou urazila zrcatko....
. Predpokladam, ze vlastnim detem budu taky auto pujcovat, pokud jim radeji nekoupim nejakou starou herku, aby se na ni naucili jezdit...
Altamora — #14 Tak tak, pro některé lidi je starší ojetý vůz jediný dostupný dopravní prostředek, který zároveň nutně potřebují, a i malá oprava může pro ně představovat velký zásah do rodinného rozpočtu, když jim to nabourá nějaký suverén ve sporťáku, co miluje auta, hlavně ta svoje.