Sobotní ráno. Honza už má všechno pro svého pětiletého syna připravené - oběd je uvařený, bábovka upečená, v dětském pokojíku odpočívá na svém místě plyšový medvěd. Honza přijíždí k domu, kde jeho syn Patrik žije už čtyři roky se svou mámou. Je sobota a podle rozsudku okresního soudu by měl být celý den se svým dítětem.

Jenže v praxi to vypadá jinak. Jeho bývalá žena rozhodnutí nerespektuje a dělá si, co chce. Skoro v polovině případů odchází Honza s nepořízenou. Je vydaný na milost a nemilost ženě, která se rozhodla od něj odejít a žít sama s jejich dítětem. Honza zvoní u dveří a doufá... Ve dveřích se objeví Patrikova střapatá blonďatá hlava: "Ahoj, já s Tebou dnes nikam nejdu, jdeme s babičkou na výlet... Pak k nám přijde Nikolka a budeme malovat ozdoby." A odeběhne zpátky do bytu.
Dveře cvaknou a rozhostí se zoufalé ticho. Honza stojí na chodbě a není schopen odejít. Doufá, že se dveře znovu otevřou, Patrik se rozesměje na celé kolo a řekne: "Táto, já si dělal legraci, já s Tebou půjdu, musíme nakrmit kachny dole u jezírka a pak pojedeme na kole jako minule, víš, tam po té cestě dolů, jak jsme potkali toho pejska s bílýma ušima..."

Honza stojí na chodbě jako žebrák, čeká na své dítě a čeká zbytečně. Tak jako skoro v poslední době pokaždé. Po chvíli se dveře přeci jen na škvírku otevřou, za nimi se zkrabatí Patrikův obličejík: "Já nemůžu, tati, mám hodně práce... Tak ahoj..."

Není to ani zdaleka poprvé, kdy Honzova touha být se synem, poslouchat jeho štěbetání a zažívat s ním obyčejná klukovská dobrodružství, která jsou pro něj kořením ve dnech, kdy nemohou být spolu, zůstává nenaplněná.
Proč to tak je, neví. Své exmanželky se zeptat nemůže. Když už má Honza to štěstí, že přeci jen může být s Patrikem, jeho bývalá žena se jenom mihne ve dveřích, vrazí mu do ruky tašku s oblečením a práskne dveřmi. To vše před dítětem, které tuší, že něco není v pořádku. Možná si Patrik říká: bude mě mít maminka pořád ráda, když já mám rád tatínka? Nebude se na mě za to zlobit? Možná se tyhle věty honí Patrikovi v hlavě, možná ne, ale on o tom nikdy nemluví. Alespoň ne s tátou. Těžko říci, co se odehrává v jeho duši...

Honza bohužel nemá prostor pro to, aby se své bývalé ženy na cokoli zeptal, třeba i na to, jak se malému daří ve školce, jak se mu líbí na kurzu plavání a jestli už dělá nějaké pokroky. O svém dítěti vlastně nic neví. Nemá se koho zeptat, na Patrikovi vyzvídat nechce. Přitom dal svému synovi život zrovna tak jako jeho matka...
Sobot, kdy se Honza vrací do svého bytu sám, přibývá. Jak je možné, že pětileté dítě rozhoduje o tom, že půjde raději s babičkou na výlet, ačkoli má být s otcem? Je to snad důkaz, že matka nezvládá jeho výchovu? Nebo je to úplně jinak? Co když dítě chce být s tátou, ale máma dělá vše pro to, aby zmařila jejich společné víkendy? I za tu cenu, že do hry zapojí babičku a vyrukuje s atraktivním programem pro syna chvíli předtím, než jeho otec zazvoní u dveří, takže dítě neodolá a otce odmítne? Otázek je moc, odpověď žádná.

Dejme ale slovo Honzovi, ať svůj příběh dopoví sám...

"Žena mi pár týdnů po narození syna řekla, že se ode mne stejně jednou odstěhuje, ani jsme nestačili dva naše byty vyměnit za jeden větší tak, jak jsme plánovali před svatbou," vzpomíná Honza. "Vůbec nevím, co se stalo, proč odešla. Ještě v porodnici se těšila, jak k Patrikovi do dvou let přibude sestřička, a pak nastal pro mě nepochopitelný zlom v jejím myšlení a chování.
Krátce po jejím návratu jsem si doma začal připadat nepotřebný. Cokoli jsem udělal, všechno bylo špatně. Sunar byl moc hustý, plíny špatně vyžehlené, nákup také nebyl v pořádku, buď něco přebývalo nebo chybělo.
Jediný, na koho manželka začala stoprocentně spoléhat, byla její matka. Zdálo se mi, že dítě naplnilo jejich životy. Měly se o koho starat, koho konejšit a obskakovat, jezdily s kočárkem, měly si pořád co říci. Já byl najednou mimo. Nechtěl jsem své ženě nic říkat a vyčítat, chtěl jsem, aby byla šťastná. Přeci jí nebudu zakazovat kontakt s matkou? Jenže tady se možná stala chyba. Možná...
Než jsem se nadál, tak utekl rok a manželka se odstěhovala. I s dítětem, které jsem si tolik přál. Které jsme si oba moc přáli, ale mně přitom nebylo dopřáno usínat s ním, číst mu pohádky, chodit s ním na procházky a objevovat svět...
Nejvíc mne mrzí, jak se ke mně bývalá žena před synem chová. Bojím se, abych nepřišel o jeho náklonnost. A co víc, mám takový pocit, že matka ho manipuluje, že syn se mnou ve skutečnosti chce být tak jako dřív, ale nechá se ovlivnit tím, co doma slyší. Nechci ho zbytečně traumatizovat, abych se ho vyptával, jestli o mně maminka něco ošklivého neříká a jestli mu soboty se mnou nezakazuje. A tak to nechávám plynout a doufám, že Patrik o mé lásce nepochybuje.
A tak nevím, co mám dělat. Je tu sice soud, který může upravit náš styk tak, abychom spolu byli třeba celý víkend, což by byla změna k lepšímu, ale nikdy nikdo mi nezaručí, že to tak skutečně bude. Bývalá manželka řekne, jako už mockrát, že Patrik je nemocný, ačkoli chodí do školky, nebo že s ním jede na zaplacenou dovolenou, takže zase přijdu zkrátka.
Uvažoval jsem dokonce o tom, že bych zažádal o přidělení syna do vlastní péče, ale na to je asi ještě příliš malý. A tak jsem sám, sám se svými myšlenkami..."

Podle Honzova příběhu zpracovala

Ještě důležitý dovětek: tento příběh je pravdivý, ovšem vzhledem k okolnostem byla změněna křestní jména, takže případná podobnost je čistě náhodná.
Druhý, neméně důležitý dovětek: pokud nastane v Honzově případu jakákoli výrazná změna, pokud jde o jeho kontakt se synem, dozvíte se to.
Už zítra se ale můžete dočíst o tom, jak se na tento příběh dívají psychologové.  

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY