Foto: Shutterstock
Co je důležité, aby si rodiče uvědomili, když jim dítě doroste do období puberty?
Rodiče by si měli uvědomit, že jejich dospívající dítě má právě teď vývojový úkol, a tím je hledání vlastní identity. Nezávisle na dobrém, nebo špatném vztahu k nim. Neboli i velmi dobří rodiče, kteří se ještě víc cítí zraněni, když se k nim dospívající nechová hezky, by měli žít s vědomím, že je to jen určitá přechodná doba. V té má jejich dítě především za úkol odpovědět si na klíčové otázky. Kdo jsem, co jsem, čeho chci v životě dosáhnout, co je pro mě v životě důležité, co chci dělat jinak, než moji rodiče. To všechno je součást jeho identity, kterou hledá. K tomu všemu pociťuje jakousi disproporci. Už je mentálně na úrovni dospělého člověka, bývá také fyzicky vyspělé, ale velmi často mu zatím ještě není přisouzen sociální status dospělého. Navíc v patnácti ještě nemá dokončené základní vzdělání, stojí před ním klíčová otázka, co bude dělat. Přichází zahájení sexuálních aktivit. To všechno u dospívajícího způsobuje rozkolísání osobnosti. Rodiče by s tím měli počítat, být mu spíš takovou oporou na dálku. V tuhle dobu už rodiče nejsou v hledání těmi pravými pomocníky.
Ale to je pro rodiče velmi těžké, smířit se s tím, že už toho v pubertě mnoho neovlivníme.
Ano, to je těžké. Proto by rodiče měli začít přemýšlet o budoucí pubertě svého dítěte už v jeho dvou, třech letech, kdy ji ještě mohou ovlivnit. Začít si dělat starosti o to, jak můj potomek prožije pubertu, až během jeho dospívání, je pozdě. Tam už jen sklízíme dříve zasazené ovoce. Někteří mají co sklízet, jiní se dívají na zmar. Třeba že jejich dítě od nich odejde, začne fetovat, nejde na školu, nepracuje, má složité vztahy s vrstevníky… Najednou zjišťují, že jim chybí základní hodnoty. To je dlouhodobý proces, který začíná v dětství.
Troufám si ale říct, že tohle ví málokterý rodič.
Bohužel ano, ale mělo by to do povědomí rodičů dostat. Aby mohli dítěti pomoci v předchozích obdobích vybudovat jistý sebeobraz.
Jakým způsobem to u malých děti udělat?
Tím, že v určitém věku budou podporovat jeho autonomii, samostatnost, zodpovědnost. Je důležité už od dvou let rozvíjet jejich autonomii, samostatnost, zodpovědnost. Když jdou třeba s rodiči do kina, tak je nechat samostatně koupit pro všechny lístky. Ve čtyřech letech už mohou třeba pečovat o nějakou kytku, pomáhat prostírat a podobně. Je také velmi důležité poskytnout dětem samotu, aby si mohly něco prožít bez rodičů. Nechat je v něčem samostatně rozhodovat. Ne na ně tlačit, aby byly neustále v nějaké akci. Ale zároveň jim i popřát sluchu, když něco chtějí.
A co školní děti?
V mladším školním věku je důležité naučit děti běžným pracovním návykům. Rodiče by například neměli odjet na služební cestu ve chvíli, kdy dítě nastoupí do školy. První tři měsíce školy by mu měli být partnery a pomoci mu návyky vytvořit. Kdy se píší úkoly, jak se učit básničky zpaměti a podobně. Ne dělat to za ně. Ale naučit je to dělat. Později už je ale dobré nechat dítě, aby se i samo vyrovnávalo s úspěchy či neúspěchy ve škole. Zůstat vedle něj jen jako podpůrné vozidlo, ale nebýt řídícím orgánem.
Když už jsou děti v pubertě, a nechtějí si nechat radit od rodičů, existuje nějaký způsob, jak je vést nenápadně? Aby si toho nevšimly?
Ano. Máme možnost ovlivňovat dospívající dítě prostřednictvím našich přátel. Dospívající totiž s dospělými mluví rád a velmi často. Pak vidíme, že syn v pubertě se úplně klidně poradí třeba s otcovými kamarády z tenisového klubu, zatímco s ním ne. Táta je z těchto debat vyloučen. A mají-li rodiče dost takových kamarádů, tak mohou mít děti do značné míry pod kontrolou. I když na delší distanc. A také mu mohou jejich prostřednictvím dobře radit.
Zdroj foto: archiv Lenky Šulové
A co když dojde k nějakému konfliktu s puberťákem?
Rodič by měl mít na paměti, že to on je v mezigeneračních sporech ten vyspělejší. Ačkoli se jeho dospívající dítě třeba chová velmi fanfaronsky, myslí si, že už je dostatečně dospělé a chytré. Je ale dobré vědět, že nepřiměřené prosazování se, zájem o sebe sama, je určitý projev vnitřní nejistoty dospívajícího. Ze svých vizí a představ ale ani tak nechce ustoupit.
Takže by rodiče neměli prosazovat svou za každou cenu?
Ne. Já třeba říkám, že rodiče by své dospívající dítě nikdy neměli vyhodit z domu. Nikdy by ho neměli vydírat finančně. Říct mu, že buď bude dělat tohle, nebo mu přestanou dávat kapesné. K tomu by nikdy neměli dospět, protože se domnívám, že mohou celou situaci mezigeneračního konfliktu jen zhoršit. Dítě odejde, bydlí někde s kamarády, může se chytit špatné party a může to dopadnout ještě hůř.
Jak tedy například přimět dospívajícího člena rodiny, aby pomáhal s domácími pracemi?
Jak už jsme si řekli, k tomu má být veden už od dětství. Vyplácí se ale dávat dospívajícímu určitou míru volnosti. Ne mu nekompromisně říct, že teď jdeme hrabat zahradu a hotovo, přes to vlak nejede. Lepší je, říct mu dopředu, co má třeba daný týden na starosti, a také termín, kdy bude vše hotové. Dát mu pravomoc, aby se rozhodl, kdy to bude chtít udělat.
Rodiče také často řeší, zda nebýt dospívajícímu dítěti spíše kamarádem.
Z výpovědí z výzkumů víme, že si dospívající děti více cení, když rodiče zůstanou rodiči. Když si například maminky nehrají na sedmnáctileté diblíky, kterým se třeba líbí stejný kluk, jako dceři. Paradoxně si dospívající děti více cení náročných, přísných rodičů, kteří jsou ale zároveň spravedliví.
Co děti v pubertě potřebují, kromě porozumění, od svých rodičů?
Aby jim ve správný čas otevřeli dveře, dali jim volnost. Jde o to, aby rodiče nečekali v tomto období od dítěte vděk za to, jak ho vychovali. Vděk přijde až za pár let, když jsou děti samy v rodičovské roli, nebo také nikdy... Proces odcházení od dobrých rodičů je paradoxně více bolestný pro obě strany, než odcházení od rodičů, kteří se svým dětem moc nevěnují. Děti mají výčitky svědomí, že rodiče jsou senzační, takže jim to nemůžou udělat. Pak se stává, že v noci ze zábavy svým rodičům třeba tajně volají nebo alespoň pošlou SMS, aby si o ně nedělali starost, že jsou v pořádku, zatímco ostatní vrstevníci se v klidu baví. Děti si potřebují uvědomit, že jejich chování v pubertě není vůči rodičům žádná zrada, že už jsou dospělí.
| Kdo je prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc.? Působila mnoho let na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ve své práci se zaměřuje na psychický vývoj člověka ve společnosti a především na partnerské a rodinné vztahy. Byla řešitelkou mezinárodních výzkumných úkolů zaměřených na raný vývoj dítěte, specifika mateřské a otcovské role, na význam rodinného prostředí ve vztahu k působení instituce na dítě. Zajímá se o řečový vývoj dítěte, specifika otcovské a mateřské mluvy, řečový vývoj dítěte v bilingvním prostředí. Dlouhodobě pracovala jako psycholožka dětí v pěstounské péči a vytvořila metodiku pro učitele, jak posilovat právní vědomí dítěte. Má vlastní poradenskou praxi a je autorkou a spoluautorkou řady psychologických publikací. Je členkou odborných psychologických společností v ČR i zahraničí, účastní se pravidelně mezinárodních odborných setkání i výzkumných aktivit. |
Zdroj informací: rozhovor s prof. PhDr. Lenkou Šulovou, CSc.
Nový komentář
Komentáře
Máme 4 dospělé děti, miluju hovory s jejich vrstevníky, které jsem viděla odmala vyrůstat. Vážím si toho, že mě s úsměvem pozdraví. Zastavil se tu dětí kamarád, když jsem byla sama doma a zůstal se mnou na "pokec". Naše děti mu občas půjčily peníze, když nevyšel, zachraňovali jsme ho, když mu došel benzin nebo otočil auto na střechu. A už pracuje, bydlí, bude se ženit :-)
Co teprv ubytovat latinskoamerického studenta. Proti Evropanům jsou chaotičtější, ale víc tančí a když potřebují, tak spí a pak mají zas více sil na dobrou náladu.
Když mám příležitost, mladého člověka povzbudím, podpořím a doufám v jeho dobrý další vývoj...
Vést děti nenápadně, aby si toho nevšimlyy...a odpověď "ano"...jo, není nad to děti nějak oblbovat, balamutit a snažit se je ovlivnit přes někoho... ostatně takhle balamutit pěkně nenápadně můžete přece všechny a trvale a vůbec je skvělé tak jako tahat nenápadně za ty nitky a vůbec to z vás nedělá odpornýho manipulátora, že?
Pubertě dětí se dá zabránit pravidelně užívanou antikoncepcí u rodičů. V případě, že se tito nepoučí a nechají se zviklat bušením biologických hodin, nechť jim pánbupomoz. Ti, kdo se nepoučí opakovaně již mohou jen čekat na pubertu vnoučat a užít si, jak se to dětem pěkně vrátilo.
Pro mě je už pozdě, neb mí synové měli velmi bouřlivou pubertu a hleděla jsem na zmar a rozkolísané osobnosti. To by mi až tak nevadilo, ale chodit podávat vysvětlení na policii, to nedělalo úplně dobrý dojem.
Nicméně po čase z toho nějak vyrostli, a bylo ještě hůř. 
Jsem zvědavá, jak to bude vypadat s vnučkou. Zatím má do puberty daleko, ale drzé řeči k rodičům, to by měla už teď. Dobře jim tak, jak se říká - pánbu jim to oplatil na dětech 
Emin tatínek tvrdí, že je malá v pubertě už teď. Mladá babička a já zase říkáme, že ani náhodou. Asi na něho malá držkuje, ona nám to neřekne. Ale většinu času stráví u mladé babičky nebo u nás, to hrozně vadí staré babičce. Tatínkovi jsem řekla, že jak puberťák je on, jednak pořád poslouchá matku a oba chtějí, aby bylo po jejich, to musí být na malou holku docela nápor.