Paní Ivana byla chaotické povahy.

Její život se řídil intuicí a nad mnoha věcmi se příliš nezamýšlela. Jednala impulsivně, občas v rychlé mluvě vynechávala slova a měla problém se soustředěním.

 

Vdala se jako mladá za svou studentskou lásku, která, jak si můžete domyslet, brzy skončila.

Po letech se vdala podruhé, za staršího muže, který byl dobrým otcem jejího syna. Byl to také vlastník trochu zchátralého domu, kam se Ivana se synem nastěhovali. Řeknete si možná, že její nový manžel byl pro ni terno. To možná ano, ale práce, kterou vyžadovat zchátralý domek, byla nekonečná.

 

Ivana se na ni vrhla s velikou vervou a velela všem stavebním pracem.

 

Domek se zahradou také zahrnoval velkou garáž, která však byla místem, kam se rád a často uchyloval její muž. Z garáže si udělal jakousi dílnu, ve které si stále něco kutil, ale ve které nebylo k hnutí. Schraňoval zde vše, co by se jednou mohlo hodit.

 

Pro Ivanu byla garáž trnem v oku.

Raději tam vůbec nechodila, ale jen ten pocit, že je tam skladiště různých nepotřebných věcí a špíny, ji přiváděl k šílenství.

 

Jednoho dne se zničeho nic rozhodla.

Zavolala pro kontejnér na odpad a veškerý nepotřebný „materiál“, který se mohl někdy hodit, během jednoho dne nechala odvést – vyhodit.

Byl to krásný pocit. Garáž skýtala mnoho prostoru, i když v ní stále bylo spoustu nářadí, různých strojů a stavebního materiálu. Vyhodila jen nepotřebné. I tak se to na kontejner vešlo jen tak tak.

 

Její manžel byl však v šoku.

Po příchodu domů nejdříve jen nesouvisle koktal a poté přestal mluvit úplně. S hrůzou si prohlédl zbylé věci v garáži a šel spát na gauč do obýváku.

 

Příští den v Ivanině domácnosti došlo k následujícímu rozhovoru.

 

Manžel: „Myslím, že jsem ti několikrát říkal, abys nechala garáž být. Moc se na tebe zlobím, vůbec nevím, jak se s tím srovnám.“

Ivana: „Vím, že jsi to říkal. Ale kdo se měl na to koukat, takových nepotřebných věcí…“

Manžel: „Nepotřebné nebyly. Mezi věcmi, které jsi vyhodila, byly i věci potřebné.“

Ivana: „Které prosím tě, myslíš? Že jsem ti tam udělala pořádek, to jsem považovala za nutné. Řekni mi tedy prosím přesně, co jsem udělala špatně.“

Manžel: „Vadí mi, že jsme to spolu neprobrali. Udělala jsi to zase impulsivně a to je to, co mi vadí.“

Ivana: „Vadí ti tedy, že jsme o tom předem detailně nemluvili. Řekni mi ale prosím, co je špatného na tom, že jsem nechala odvést staré krámy.“

Manžel: „Nebyly to všechno staré krámy! K některým věcem jsem měl vztah. Byly v garáži ještě po mém dědečkovi!“

Ivana: „Vadí ti tedy, že jsem vyhodila věci po dědečkovi a že jsem se tě nezeptala. Co ti ještě vadí na mém jednání?“

Manžel: „Jsi moc impulsivní. Byl bych moc rád a nakonec by nám všem jistě prospělo, kdyby ses snažila nejednat bez rozmyslu. Je mi to moc nepříjemné a bojím se, co zase uděláš.“

Ivana: „Dobrá, budu se o to snažit. Udělala jsem chybu, promiň. Nechceš mi říct ještě něco, co si myslíš, že dělám špatně?“

Manžel: „Zpomal trochu. Vím, že se staráš o celý dům a děláš to dobře. Někdy ale tvoje rychlé jednání způsobuje pohromy. Zkus se někdy zastavit a věci více promýšlet. Možná to pro tebe bude dobré“

 

 

Dnešní asertivní právo zní: Máte právo dělat nelogická rozhodnutí.

Za jejich dopad ponesete důsledky také jen vy, není tedy třeba se příliš obávat činů. Někdy to vede k převelké nerozhodnosti až k nečinnosti. Vězte tedy, že impulsivnost v jednání, má někdy i své místo.

 

Asertivní dovednost, která byla použita v dnešním rozhovoru, se nazývá Negativní dotazování.

Je v první řadě dobrou zbraní na kritiky, ale hlavně je skvělým prostředkem, kterak se o sobě něco dozvědět. Tomu, kdo nás kritizuje či projevuje nespokojenost s naším jednáním, s klidem kýveme a vyptáváme se ho dále a přesněji, co má svou kritikou přesně na mysli. Pokud je náš partner v rozhovoru rozumný člověk, který nás dobře zná, máme velkou šanci dozvědět se spoustu přínosného. Pak už jen zbývá překousnout naše chyby, které jsou vyřčeny nahlas, a pokusit se na nich pracovat. Může se nám dokonce podařit pozměnit svou osobnost k naší větší spokojenosti a kvalitnějšímu životu. K tomu všemu nám mohou přispět taje asertivity neboli sebeprosazení.

 

Jakou měrou a zda vůbec se může člověku podařit změnit svou osobnost, jsme se zeptali Mgr. Ireny Švábové z Prahy 9:

 

"Osobnostní vybavení člověka jako takové zásadně změnit nelze.

Osobnost každého z nás je velmi složitý, řekla bych, „útvar“ skládající se z mnoha vrozených složek, získaných vlivem výchovy, socializace atp. Jde tedy o soubor schopností, vlastností, charakteru atd.

Kdybychom dokázali zásadně měnit osobnosti lidí, asi bychom neměli takové problémy s různými jedinci s poruchami osobnosti, (tzv. psychopatickými osobnostmi).

 

I přesto však můžeme korigovat, do jaké míry bude toto osobnostní vybavení ovlivňovat naše chování a jednání. V případě běžných potíží v komunikaci s druhými nebo vlastními „neřestmi“ není až tak nemožné toto ovlivnit. Proto je velmi dobré být otevřený event. kritice druhých na naše chování a prostřednictvím nich si uvědomovat, jak na druhé působíme a co děláme špatně.

 

Pak již „jen“ stačí se zamyslet, co je hlavní příčinou tohoto chování, a pokusit se na tom nějak zapracovat, aby tato příčina, co nejméně vstupovala do našeho chování. Někdy i jen prosté uvědomění si „co za tím je“ může být řešením potíží."

 

 

Zajímá vás asertivita? Klikněte na další díly našeho seriálu ZDE

         
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY