S osobními terapiemi má už hodně lidí zkušenost. Ale v jakém případě či problému je vhodná ta skupinová, na kterou se zaměřujete?
Je to hodně rozmanité. Myslím si, že jakýkoli problém, který se týká vztahů s druhými lidmi, je vhodný pro skupinovou terapii. Co se potom může lišit, je, jaký druh skupiny by byl nejvhodnější. A proto nabízíme možnost, než člověk do skupiny vstoupí, mít s terapeutem individuální konzultaci. Ten pak poradí, jaký druh skupiny by byl vhodnější, případně doporučí individuální terapii, pokud by byla pro daný problém lepší.
Většina lidí se asi bude spíše svěřovat raději jednomu člověku než více neznámým lidem. Co mi ale může tahle forma přinést jiného?
Já ráda říkám, že je skupinová terapie vlastně simulace takového mikrosvěta a je to trochu i trénink. V individuálním sezení je to přece jenom víc přizpůsobené danému člověku na míru. Jdeme jeho tempem a jeho směrem. Když to na skupině je většinou někdo, koho máte radši, někdo, kdo vás tak trochu štve, někdo, o kom si možná říkáte, že mele pěkný blbosti… A to je jak v životě. Prostě nikdy nežijeme v takové sociální bublině, abychom všechny milovali. Skupina je tomu daleko víc podobná. Není tam sice tolik prostoru na probrání vlastního problému do hloubky, ale dostanete daleko víc zpětné vazby. Je to více vztahově prožitkové ve smyslu tady a teď.
Je možné si obě varianty vyzkoušet a pak se rozhodnout?
U individuální terapie je výhoda ta, že si psychologa vyzkoušíte a můžete přijít párkrát a pak už třeba nepřijít. Na skupinách to takhle úplně nefunguje. Musíme chránit soukromí všech členů, kteří už na skupinu chodí. Proto právě nabízíme ochutnávkovou formu skupiny, kam je možné si to přijít jednorázově zkusit. Na základě své zkušenosti se potom po poradě s terapeuty můžete přihlásit do uzavřené skupiny. Nejvíce skupin máme takových, které jsou vlastně nekonečné. Potkáváme se jednou týdně a každý tam může chodit tak dlouho, jak potřebuje, měsíce i roky.
A jak vlastně skupiny dáváte dohromady?
Je to různé. Například teď třeba připravujeme tematicky zaměřenou skupinu pro teenagery, kteří se potýkají s poruchou příjmu potravy. Tam je to dané společným tématem. V psychoterapeutických skupinách, které jsou na dobu neurčitou, se pak snažíme, aby to bylo co nejrozmanitější, aby tam byl někdo mladší i starší. Různé ženy i muži s různými problémy. Aby to lépe simulovalo rozmanitost našeho každodenního života.
S jakými nejčastějšími problémy se na vás lidi obrací? Je třeba zvýšený zájem ovlivněný i ročním obdobím?
Ano, obdobím je často dána závažnost toho, jak moc vás problém tlačí. Bývá to klasicky na podzim a přelom konce zimy a začátku jara. Problémy jsou rozmanité, ale vždycky se to nějakým způsobem týká vztahů, ať už vztahů v rodině, k dětem, k rodičům, k partnerovi, ke kamarádům, ke kolegům v práci, nebo i vztahu k sobě.
Změnil se už trochu náš přístup k péči o duševní zdraví? Mnoho lidí má stále představu, že terapeuta potřebují pouze „blázni“ nebo ti, co jsou ve svém životě zcela v koncích?
Myslím, že se to určitě mění. Jenom je to vidět více ve velkých městech a u mladší generace. Naštěstí nám už dospívá generace, která dbá více o své duševní zdraví. Pro starší ročníky je to přece jenom ještě trošku problematické, protože ti prostě dospěli v době, kdy to byla ještě ostuda. Někteří lidé se stále stydí, zvlášť na menších městech. Někdy se mi i stává, že za mnou klienti dojíždějí do Prahy, nebo se potkáváme online, protože prostě nechtějí, aby se to u nich někdo dozvěděl. Obávají se, že všichni v jejich městě ví, kde sídlí psycholog a kdo chodí do jeho dveří.
Některé ženy si zas řeknou, že stačí, když zajdou s kamarádkou na víno a vypovídají se. A nemusí tak nikomu cizímu platit za terapie?
Rozdíl oproti kamarádství je to, že terapeutický vztah nemůže být založený na reciprocitě. Naše rozhovory jsou o vás a ne o mně. Já vás poslouchám, vy mě poslouchat nemusíte. Nemusíte brát takový ohled na moje prožívání, na kámošku však ohled brát budete. Terapeut také vnáší čerstvý pohled do vaší situace. Kámošky mají dost často tendenci radit, jak to vyřešit. To terapeut nedělá, ten vás spíš podporuje v tom, abyste si na to řešení přišla sama a mohla jste být na sebe pyšná. Všechny zásluhy jdou pak vám, ne terapeutovi. To vy si najdete svoji cestu, na které vás terapeut jen doprovodí. U kamarádek každý chvilku tahá pilku.
A jak tedy můžeme změnit svůj přístup a začít se víc starat o svou duši?
Určitě je důležitá prevence. Já tohle hodně ráda připodobňuji k fyzickým potížím, protože to už řešit umíme. Je to jako, když vás začne pobolívat zub a k zubaři nepůjdete a budete to zahánět prášky. Ten prášek si budete lupat tak dlouho, dokud se vám zub prostě nezkazí. K zubaři se nakonec dostanete v příšerných bolestech a o zub třeba přijdete. Takhle traumatizující to být přeci nemusí. Když půjdete na prohlídku hned, jak vás začne bolet zub, ošetření bude daleko jemnější, rychlejší a nebudete potřebovat tolik péče, ani peněz. A v tom duševním zdraví je to myslím dost podobné. Nemusíte čekat, až budou vaše potíže nesnesitelné, přijďte včas.
Typů odborníků na duševní zdraví máme několik. Psychiatr, psycholog, terapeut. Podle čeho se mám rozhodnout, za kým jít?
Pokud se potřebuju o něčem jenom poradit, třeba o jedné konkrétní věci, šla bych za psychologem. Když bych cítila, že v mém životě se mi něco nelíbí a chtěla bych ho změnit, chtěla bych se spíš komplexněji podívat na to, jak žiju a můžu žít jinak, tak za psychoterapeutem. Pokud cítím, že moje duševní potíže jsou tak závažné, že významně omezují mé běžné fungování, to znamená, nezvládám už dělat svoji práci, zanedbávám svoje děti, tak pak už bych šla do zdravotnického zařízení. To znamená za klinickým psychologem nebo za psychiatrem. Každopádně pokud vás něco opravdu trápí a půjdete kamkoliv, myslím, že neuděláte chybu. Důležité je udělat první krok. Každý odborník vás už potom nasměruje na vhodný druh služeb.
A co když vidím kamarádku, která se trápí a chci jí pomoct tak, že jí odvedu za odborníkem?
Důležité je, aby ten člověk chtěl sám, protože podle mě ještě nikdy nikomu terapie nepomohla, pokud on sám nechtěl. Takže vy s tou kamarádkou můžete mluvit, můžete jí edukovat, motivovat, ale dokud se ona sama nerozhodne a bude do toho tlačena, tak jí to stejně nepomůže.
Osobnost terapeuta mi ale nemusí hned sednout?
Určitě nemusí. Někdy to poznáte hned na začátku a nemusíte se stydět hledat dál. Já svým klientům vždycky říkám, ať se zaměří na své pocity, jak se jim tady líbilo, jak je bavilo se mnou mluvit, jak se cítili u toho, když jsme si povídali. A ať si nechají dojet dojmy i myšlenky. Příště, až přijdou, tak se ptám. Doběhlo něco? Napadlo vás něco, co byste třeba potřebovali jinak, než jsme udělali na prvním sezení? V individuální terapii je to takové tvárné a dá se to víc ušít na míru danému člověku. Takže důležité je nebát se terapeutovi říct, co vy konkrétně potřebujete jinak.
A co byste vzkázala našim čtenářkám?
Chtěla bych je podpořit v tom, ať to zkusí, protože stejné cesty vedou vždycky pouze a jedině ke stejnému cíli. Dokud se nerozhodnou, že půjdou jinudy, tak to nedopadne jinak. A terapie je super způsob, jak jít jinudy. Nemusí to sednout každému, ale proč to nezkusit. Odejít od toho můžu vždycky.
 |
Zdroj: www.willowtherapy.cz, www.skupinypraha.cz
Nový komentář
Komentáře
Ani kdyby byla poslední a jediná. Těchto sebevědomých agresivních typů se bojím, a prchám před nimi. V životě bych se takovému člověk nesvěřila s ničím osobním až intimním.
Nebyla bych schopná soustředit se na terapii a porád bych civěla na ty rozdrbaný gatě:))