Dobrý den,

před čtyřmi lety jsem se začal zabývat problematikou psychologie staveb v rámci doktorského studia na fakultě Stavební katedry architektury Českého vysokého učení technického.

 

Z mé již 5 let trvající praxe především s psychologií sportu.(6 let reprezentant ČR – euroteam gymnastika, sportovní aerobic) jsem si nemohl nevšimnout, že psychologie je součástí naprosto všeho, co děláme.  Nějací jsme, nějak nám je a nějak se chováme. V žádném případě se nikdy nesmíme chovat přirozeně. Kdybychom se někdy chtěli chovat přirozeně, tak se z nás stanou zvířata. Když budeme mít chuť na jídlo, tak se najíme, aniž bychom předtím za jídlo zaplatili, když na sex, tak někoho znásilníme atp…

 

Všichni hrajeme společenské role.

 

V problematice psychologie staveb je potřeba znalosti psychologie stejná jako v kterékoliv jiném oboru, kde se něco vytváří lidmi pro lidi.

 

Na vysoké škole se studenti seznamují s pevností materiálu. V praxi sice sami nemusejí provádět výpočet, ale v okamžiku samostatné projekční práce už musí mít intuici konstruktéra, musí znát zákonitosti „života“ konstrukce. Konstrukce sama je však pouhým prostředníkem, nikoliv cílem. Zná však architekt život člověka tak, jako zná, nebo alespoň má znát, „život“ konstrukce?

 

V mnohých případech tomu tak není. Architekti nejen že netuší, že o lidech, pro něž tvoří, nevědí zhola nic, ale dokonce si ani neuvědomují, že to, co o svých - řekněme zákaznících - vědí, může být jen architektova zkreslená představa. Podobně jako ve vztahu muže a ženy, který nefunguje. Pro nešťastnou ženu, která ztrácí svého partnera, je nepřijatelný fakt, že se zamilovala pouze do vysněné představy partnera, který byl ve skutečnosti vždy jiný. Neboli, milujete neexistující osobu. 

 

Vraťme se ale k architektuře. Jak docílit toho, aby architekt - v dobré míře navrhnout kvalitní stavbu - neopomněl fakt, že budovu nestaví pro sebe, ale pro lidi, kteří mu platí. Zkusme si všichni představit obtížnost toho, co jsem tu napsal. Nakolik si každý z nás uvědomuje, že to, jak vidí svět a své okolí, je právě jeho představa světa. Už pohled jeho druha může být zcela jiný, i když navenek vše popisuje stejnými výrazy.

 

Dám příklad, kterého jsme svědky skoro každý den. Přijdu do tramvaje a nesu neskladné břemeno. Starší paní, před kterou se postavím, se po chvíli velice kriticky vyjádří o mé drzosti něco takového tahat do plného dopravního prostředku a zdánlivě náhodou se svou kolegyní o tom nahlas mluví jako o drzosti, aby to všichni kolem slyšeli. Ihned nato jí ostatní náhodní lidé v tramvaji také přikyvují. Jsem pro ně lump, a to je nakonec korunováno tím, když někdo přes náklad nemůže projít ke dveřím.

 

A teď si představte tu samou událost, jenomže bych byl kamarádem té naštvané ženy. Její první reakce by tentokrát byla: „Ahoj, co to neseš?“  A pak by se smála, ještě by mi pomohla. Lidem by to překáželo stejně, ale tentokrát by se její kolegyně dozvěděla, co všechno dělám, kam jedu a celá tramvaj by byla úplně v pohodě. Kde je tedy problém?

 

Když Vás v plné rychlosti předjede auto na plné čáře, hned ho odsoudíte? Víte, že mu možná ubližujete, že se třeba dozvěděl, že mu umírá žena a on ji chce ještě stihnout na tomto světě a rozloučit se. Nakolik jste sami těmi, kdo ihned všechno víte? Tedy chováte se přirozeně. Když chcete sex, tak znásilníte, když chcete jíst, tak jíte, když chcete odsoudit, soudíte….

 

Po architektovi byste ale chtěli, aby navrhoval pro Vás. Je přece za to placen. A co psycholog. Už jste někdy šli k psychologovi? Víte, jak vznikne architekt? Udělá školu. A nikdo se neptá, jestli má talent navrhovat. A jak vznikne psycholog? Udělá zkoušky. A také se ho nikdo neptá, jestli by spíš neměl být pacientem.

 

Je to nesmírně obtížné, ale to, co se tu snažím popsat, se nazývá: „být nad věcí“.

 

A jediný recept, jak se k něčemu takovému dostat, je vědět, že existuje reálná možnost, že nad věcí nejste.

V mé vědecké práci jsem se snažil vytvořit nástroj, který by architektům v procesu navrhování alespoň trochu naznačil, že jejich vidění světa by mělo být konfrontováno s viděním uživatelů staveb. U rodinných domů je toto alespoň v základu ošetřeno tím, že architekt (návrhář) konzultuje stavbu přímo s budoucím uživatelem. Proto je také na školách pokládáno projektování rodinných domů za nejtěžší. U staveb pro širší veřejnost je to jiné. Investor může být například město a uživatelé jeho obyvatelé. Architekt se  s nimi nemusí nikdy ani setkat.

 

Představa, že rodinný dům je těžší vyprojektovat nežli hotel, mi vždy připadala jako nesmyslná. A nyní po letech mého výzkumu si troufám tvrdit, že to, co bylo hodnoceno, bylo právě konfrontování s uživateli.   

 

Nebudu Vám zde popisovat, jak preferenčně strukturální metoda psychologie navrhování staveb funguje, protože je to poměrně složitá záležitost, ale chtěl jsem Vám jen trochu osvětlit, že pokud Vám radím v poradně a nemám s Vámi žádnou osobní zkušenost, navrhuji tak trochu pro sebe. I z toho důvodu jsem na www.styltex.cz vytvořil 3D místnost, kde je možné si alespoň trochu ověřit mé rady ohledně barev v interiéru.

 

Nemohu tvrdit, že dokážu být nad věcí, ale minimálně o svém postoji dokáži pochybovat. Neboť pochybnost je naší prvotní emocí. Můžeme totiž pochybovat i o tom, jestli vůbec pochybujeme.

 

Reklama