Časným spontánním potratem rozumíme samovolné ukončení těhotenství do 12. týdne. Je mnoho z nás, které si tuto zkušenost prožily na vlastní kůži. A každá se s tímto zážitkem musí nějak vyrovnat.
Spontánních potratů v poslední době přibylo, přispívá k tomu pravděpodobně vliv civilizace, civilizačních chorob, ale také zlepšení diagnostických možností. Ještě před několika lety bylo možné ultrazvukem potvrdit těhotenství až okolo právě dvanáctého týdne. Současná technika potvrdí těhotenství již v pátém týdnu, což v zásadě přispívá ke statistickému zvýšení potratů. Dříve by se jednalo spíše o opožděnou menstruaci, nad kterou by se málokdo pozastavil.
Každá žena, která prožije spontánní potrat, pravděpodobně pátrá po příčinách, snaží se přijít na to, zda jí hrozí potrat i při budoucím těhotenství, a snaží se zvládnout smutek, který s takto traumatickou zkušeností přichází. Jedná-li se o první potrat a po běžné gynekologické prohlídce se nenalezne žádná porucha či onemocnění, po dalších příčinách se nepátrá.
Spontánní potrat: opravdu jednorázová záležitost?
Většina časných spontánních potratů nemá žádný vliv na další těhotenství. Většina z nich jsou opravdu jednorázovou záležitostí vzniklou například poškozením vajíčka nějakým patogenem. Nicméně žena přesto prožívá pocit ztráty, smutek, strach z toho, jak to bude příště. Pocity se mohou umocňovat, jestliže je žena již starší nebo na dítě dlouho čekala. Žena potřebuje pocity s touto traumatickou zkušeností ventilovat.
Každá žena pravděpodobně svoji bolest zvládá jinak, a proto nelze napsat paušální recept pro všechny. Je dobré o situaci hovořit například s partnerem, matkou, kamarádkami, ale také klidně s duchovním či psychologem. Muž by v takové situaci měl být pro ženu oporou, i když pro mnoho mužů může být tato situace málo pochopitelná, dokážou ji zvládnout s mnohem větším nadhledem než ženy. Proč truchlit nad něčím, co jsme ještě neměli? Ale mateřský pud je asi přece jen daleko intenzivnější a pro ženu je to emočně velmi náročná situace.
Pro jednu ženu ztráta, pro jinou úleva
Různé ženy na potrat reagují různě. Některé jej prožívají jako velkou ztrátu, je pro ně srovnatelná se smrtí již narozeného dítěte. Jiné ženy jsou smutné spíše z toho, že už se začaly těšit, začaly si jinak plánovat čas, například přeorganizovaly práci, a různé jiné aktivity a potrat pro ně představuje třeba nutnost vyřešit pracovní situaci. Pro mnohé ženy však může být potrat i úlevou, jestliže dítě neplánovaly či jej nechtěly. Tyto ženy pak mohou trpět dodatečnými pocity viny, že si ve skrytu duše potrat přály či že je okolí nutí do smutkových reakcí, a ony žádné nepociťují.
To se nemusí týkat pouze žen, které dítě nechtěly, ale také žen, které vše berou „sportovněji". Pro psychiku ženy potrat po 12. týdnu těhotenství, tedy potrat pozdní, bude jednoznačně velmi náročný. Jestliže existují ženy, které časný potrat zvládají vcelku dobře, potrat pozdní je pro každou ženu velký zásah.
Ženy po potratu se mohou i několik týdnů trápit, trpět úzkostmi či depresemi, mohou trpět různými tělesnými příznaky, nechutenstvím, poruchou spánku, nevysvětlitelnou nervozitou. Je dobré o svých pocitech mluvit, nedělat, jako že se nic nestalo. Jestliže tyto reakce přetrvávají déle než tři měsíce, je vhodné vyhledat psychologickou či psychiatrickou pomoc.
Připravilo www.sexualne.cz
Měla jste problém otěhotnět? Pomohli lékaři, nebo se to povedlo samo?
Nový komentář
Komentáře
Nikdy jsem s tím neměla problém.
Zažila při svém těhotenství paní vedle v pokoji, ta měla právě deváté těhotenství, přičemž všechny předtím potratila... Nevím, jak dopadla, snad dobře, ale naprosto jsem ji obdivovala a jejího muže taky, muselo to být šílené.. Celou dobu jen v posteli, i na záchod jezdila na vozíčku..
ne,šlo to až moc často
ja pi prvnich dvouch othotnla okaamzite al u tretiho nam pomohli v cntru asistovane reprodukce.Prvi pokus bohuzel nevysel o mimi sem prisla,zmenili sme centrum ivf a druhy pokus se nam povedl,ted si pekne spinka v postylce 15.6. mu budou dva roky.
neměla ai když první byl spontalní potrat.
nemám s tím zkušenosti
já osobně jsem problém otěhotnět neměla přišlo to tak rychle a neplánovaně. Měla jsem ale problém ve 32týtnu těhu, začala jsem tak strašně krvácet, že jsem myslela na to nejhorší, tak vím jak se cítí ten kdo o miminko přijde,ale zaplat´pan bůh se nám narodila zdravá holčina a ještě po tom všem si dávala načas. ALE MÁM TAKÉ KÁNOŠKU KRERÁ O MIMI PŘIŠLA A FAK A JE Z TOHO JEŠTĚ TED´ŠPATNÁ.
povedlo se to samo
bohudík neměla jsem nikdy problém otěhotnět
já jsem otěhotněla úplně v pohodě,ale v 26 týdnu jsem o chlapečka přišla,byl to spontální potrat,a nikdy jsem se nedozvěděla příčinu,bylo to naše první miminko a já málem zešílela,pořád jsem brečela,nejedla..ale s pomocí mužskýho jsem se z toho dostala,další těhotenství mě udržovali,a bylo to vše v pohodě......teď máme tři zdravý ,nádherný kluky a jsme moc šŤastný,ale vždy 15.5. si na naše první miminko vzpomenu,to jsme o něj přišli....teĎ by mu bylo již 12 let
Já jsem problém s otěhotněním neměla, ale také jsem samovolný potrat na vlastní kůži zažila. Není to nic příjemného. Po dalším otěhotnění jsem musela být zašita, abych se neotevřela. Dopadlo to dobře.
já jsem s otěhotněním problém neměla,přišlo to nečekaně a neplánovaně a ted jsem ráda.ale mám kamarádku,která už dítě nechtěla,a najednou tedy otěhotněla a musela to dát "pryč",a i když si už druhé dítě nepřála,jde na ní vidět,jak těžké to pro ni muselo být,když se smířila s tím,že by měla další,těšila se na další a nakonec taková smůla..
Eliza: Já jsem naše první mimčo taky potratila. Sebralo mě to moc. Vůbec jsem si tehdy nepřipouštěla, že se může něco takového přihodit. Sbírala jsem se dlouho, nebylo to pár týdnů. Nepočítám neděle, kdy jsem bulila ve vaně. Voda to nějak spouštěla. Reakce některých příbuzných mě taky docela dostaly, takže jsem se nakonec vzmužila poslala mailík, že nečekám lítost, ale pochopení a kdo toho není schopen, ať se prostě o tom se mnou nebaví. Holt kdo neprožil nebo není vybaven empatií, nepochopí. Každá z nás má na svůj smutek plné právo. Člověk si tím asi musí projít, aby se z toho dostal ven...
Když jsem otěhotněla podruhé, měla jsem hrozný strach. Navíc ve stejnou dobu zase krvácení. Nicméně výsledek spinká vedle v pokoji a má 3,5 roku.
Potřetí zase problémy, ale už jsme byli připravení, že stát se může cokoliv. Jak bychom to nesli, nevím, ale druhý brouček bude mít brzo rok.
Mnohé (bohužel skutečně mnohé) moje kamarádky si to musely prožít několikrát. Všechny dnes mají dítě, ačkoliv cesta k němu někdy byla hodně složitá.
Držím palec!
Jak koukám, tak tohle téma opravdu neletí.
Taky jsem si to užila a i když se to snažím brát sportovně a mám kolem sebe jen pozitivní případy není to nijak snadné. Je to asi tak rok co jsem s nadšením zjistila že jsem v jiném stavu - poté co mi doktorka jen tak mimochodem řekla že v 32 jsem "stará"
. To jsme si vysvětlili ještě v ordinaci, myslela tím, že pokud se nebude nic dít, tak bude řešit testy na neplodnost dříve než kdyby mi bylo 20. Nicméně poté co jsem strávila 3 týdny doma s prášky, jsem najednou zjistila že krvácím a jelo se do nemocnice. Nikdo mě nedeptal, nikdo na mě nebyl zlý, ale i tak to byl velmi nepříjemný zážitek. Nejsem fňukna a snažím se brát věci sportovně, ale bolelo to jako čert.
Pak přišla 6 týdnů pauza kvůli zákroku a následně čekání až se menstruace vrátí do normálu. Několikrát už jsem si šla kupovat těhotenský test abych zjistila že jsem si vlastně měla koupit vložky. Do toho oznámila švagrová, že čekají třetí dítě. Když mi do telefonu nadšeně popisovala jak se děťátko mrská, tak jsem jen seděla a polykala slzy. Do dneška mě nadzvedne každý článek o tom kdo je už zase v jináči a články o tom jak které celebritě roste břicho. Nejvíc mě dostala kampaň proti potratům. Tehdy jsem musela vystoupit z metra a z hluboka dýchat.
Nevím, ale od malinka mě učili, že s věcmi je nutno se porvat, pokud je šance je změnit a nechat být to s čím hnout nelze. Vím že mám všechno a dítě může přijít až to budu nejméně čekat. Moje vzdělání je technické a mysl otevřená, ale pomalu toho na mě začíná být moc. S tatínkem jsem se nestihla rozloučit a děťátko mě zatím tak míjí. V poslední době brečím a nevím proč. Nejradši bych se vším práskla a utekla, ale nebylo by to fér. Vím že nic zadarmo nedostanu, ale jsou situace kdy už se mi chce jenom řvát ...
Povedlo se to samo. Na počtvrté.
Po třech potratech už jsem házela flintu do žita a říkala jsem si, že už se pokoušet nebudeme, protože už bych to psychicky nezvládla. 
Pro mě bylo po každém potratu nejhorší to, že se člověk nemohl hned zase začít snažit. Že bylo potřeba minimálně půl roku počkat. A to je šílená doba když máte v duši smutek. 
I když nakonec to uteče jako voda. 
Nakonec jsem se na to přestala tak soustředit a pomalu jsem se začínala smiřovat s tím, že prostě děti mít nebudeme.
A najednou to přišlo! Znovu jsem otěhotněla a i když jsem měla hrozný strach když přišla doba, kdy jsem o to v předcházejících případech přicházela, tak nakonec to všechno dobře dopadlo. A nyní mám už devítiměsíčního chlapečka. 
A jsem ten nejšťasnější člověk na světe. 
Radím vydržet a i když po tom člověk moc touží, tak na to tak nemyslet. I když dobře vím, že se to líp říká než dělá.
Myslím, že aspoň jeden spontánní potrat postihne každou ženu. Je to vždycky blbě - těšíte se na miminko a ono nebude. Na druhou stranu - potrat je ukončení tehotenství, které bylo špatné. Příroda ví, kdy to prostě nemá být.