Někteří z vás již vědí, že jsme si pořídili fenku belgického ovčáka Báru. Bára se u nás rychle zabydlela, nalézá ztracenou sebedůvěru, bojácnost i agrese ji opouští. Na druhou stranu, když se nudí, demoluje. A tak jsme si čím dál častěji pokládali otázku: „Co s ní?“

Psí puberťák dokáže skutečně vyvádět psí kusy. Nechat Báru delší dobu samotnou v bytě je jako pozvat si demoliční četu. Rozhodli jsme se, že takhle to dál nepůjde. Venku už je hezky, štěněcí srst vyměnila za dámský kožich, takže jak já s oblibou říkávám: „Chca, nechca, třeba se i pochca, ale...“ doplnit dle uvážení. V mém případě... „Bára musí na zahradu.“ Postupně jsme ji zvykali na samotu. Až jednoho dne měla vydržet 5 hodin sama.

dog

Naivně jsme si mysleli, že náš plot byl nepřekonatelný pro chodského ovčáka, tudíž bude i pro odrostlejší štěně. Taková mýlka.!Neuběhlo ještě ani pět hodin a cosi nám škrábalo na dveře našeho bytu. Bára!
Na několik dní se mi stalo zábavou zabezpečování zahrady a nahánění Báry, abych jí z tlamy vyndala klubko drátu, kombinačky či jiné náčiní. Naše zahrádka nyní vypadá jak protiatomový kryt. Nu což, hlavně, že pes neuteče.
Bára se osvědčila jako výtečný zahradnický architekt. Díky jejím zubům dostaly ovocné stromky a keře originální střih. Za své vzala i vrbička. Návštěvy se nás ptají, kde jsme koupili tak zajímavě střižené dřeviny.
Měla jsem silné výčitky svědomí, že jsem Báru vyhnala z naší smečky, a přemýšlela, jak jí to vynahradit.
Jednou manžel přišel s myšlenkou psích sportů a Voříškiády. Prý dost jeho kolegů dělá se psem nějaký sport nebo se účastní výstav pro bezpapíráky a křížence a je to legrace. Výstavy moc v lásce nemám, se sporty pro psy zkušenosti žádné. Navrhovala jsem klasiku, na které jsem byla „odkojená“ - Služební kynologii - poslušnost, obrana, stopa.

To se zase nelíbilo manželovi. Choďáka jsem zvládla vycvičit sama, prý zvládneme i Báru. Hledali jsme vhodné řešení a našli je ve sportovní kynologii, která má původ ve služební kynologii. Zkoušky a závody se v ČR řídí dvěma zkušebními řády: Mezinárodním zkušebním řádem IPO a Národním zkušebním řádem.
Sedla jsem k internetu a hledala vhodný cvičák. Do oka mi padl kurz, který pořádal útulek Děčín. Je zdarma a bez brigád. Trochu mě to zarazilo. Zároveň potěšilo, protože lidé, kteří cvičák vedou, to dělají z lásky ke psům. Nevychovaný pes je postrachem svého okolí a často je to pes, kdo na chyby svého pána nejvíce doplatí. Majitelé leckdy své chlupáče nedokážou vychovat. Pes se stává nezvladatelným a neovladatelným. Někdy končí s kulkou v hlavě, v lepším případě uvázaný u lesa.

Nakonec jsme se dohodli, že základní výcvik pod dozorem odborníka nikomu neuškodí a třeba nám poradí nějaké fígle na specifické problémy, které s Bárou máme. Poslala jsem přihlášku. Měli jsme štěstí a obsadili jedno z posledních míst. Trochu jsme se pohádali, kdo s Bárou na cvičák půjde. Chodit jsme chtěli oba. O psovodovi rozhodla má střevní chřipka. Manžel byl nadšený již od první lekce. Zjistil, že s piškoty jdou povely naučit velmi lehce. Jen to chtělo to správné know-how. Trochu se mi manžel vysmál, znala jsem staré techniky, které jsem se naučila od svého dědy. Staré povely a provádění posunků. „Nová“ kynologie už je o něčem jiném. Já si pamatuji, jak mě děda peskoval za povel: „Pojď sem!“ Takhle se prý na psa nevolá. Jedině: „Ke mě“ či „K noze.“ A já po vzoru dědy peskovala manžela, když na Ronyho volal: „Rony, pocééém.“ Po první lekci mi manžel s úsměvem sdělil, že povel: „Pojď sem!“ je schválen a znamená, že pes přiběhne a zase odběhne, bez toho, aby se posadil k noze nebo před psovoda. Kromě instruktora byl můj muž na kurzu jediným chlapem. Prý si ženy umí lépe zorganizovat čas. Já bych řekla, že jsou muži línější. A lenost (pardon, pracovní vytížení) dolehla i na mého manžela a Bárou jsem začala na cvičák docházet já. Na každé lekci dostaneme know-how a během týdne chodíme procvičovat na volné prostranství.

Bára je šikovná, dělá pokroky. Zklidnila se a přestala tolik demolovat okolí. Občas zašmikne víno, keře nebo poupraví branku na růže. Máme však pochopení pro její uměleckou činnost a abstraktní vyjadřování. Nechci urazit její duši (ve skutečnosti nechci dělat zbytečnou činnost), a tak branku i růže nechávám na pospas Bářině kreativitě.

Pro nás je cvičák jednoznačně přínosem. Pečlivě cvičíme každý den. Mám radost z Bářiných pokroků a také, že se do výchovy a péče angažovala dcera. Učí se tak zodpovědnosti, psí řeči, trpělivosti, a díky nekonečným procházkám poznává přírodu. Učí se, že péče o psa není jen mazlení a hraní, ale především pečlivost, důslednost, laskavost a leckdy pot a dřina. Myslím, že je to důležitější poznání než, když by si uměla ve třech letech sama pustit DVD nebo hry v PC či mobilu.

Jak to děláte vy, milé čtenářky-pejskařky? Chodíte na cvičák, nebo cvičíte samy? Podílí se v péči o psa i vaše děti?

Čtěte také: