Již od mala (chacha, smály by se naše děti mé současné výšce, proto raději zvolím jiný obrat), tak tedy již od dětství dostávám ráda dopisy, pohledy a jiná listovní psaníčka. Pokud k nim patří i krásný zoubkovaný obrázek, radost se násobí. Obálku nejprve v dlaních několikrát převrátím, než ji otevřu. Pokud se jedná o úřední dopis, pociťuji vždy trochu úzkost jako bych a priori měla očekávat vždy nepříjemnost. S dopisem od blízké přítelkyně nebo brášky se zavřu do ložnice, abych si ho mohla nejprve sama v klidu probrat. Někdy si k němu také uvařím kávu a pak si připadám, jako kdybych s pisatelem seděla u jednoho stolu. Prostě si jej na chvilku sobecky přivlastním. Teprve potom s jeho obsahem seznámím rodinu, pokud o to ovšem stojí.
Samotná adresa na obálce již mnoho napoví o pisateli. Písmenka srovnaná v řadě a namalovaná jedno jako druhé patří klidnému a pečlivému pisateli. S hlavou plnou problémů, ve stresu a chvatu se nedaří napsat žádné písmenko stejně, a tak se střídají velká s malými, rozmáchlými nebo naopak hubenými a všelijak pokřivenými až do téměř naprosté doktorsko-receptové nečitelnosti. Pásek vyjetý z počítače a stroze nalepený ukazuje na nedostatek času či puntičkářskou dokonalost. Avšak to se dotýká jen úpravy obálky, vzpomínám si, že v našem dětství bývalo zvykem obálku zkrášlit malým obrázkem.
Já, jelikož jsem zapomětlivá, což vyplývá z mé enormní netrpělivosti a neustálého pocitu časového nedostatku, ještě velmi často připisuji na druhou stranu obálky nějaká důležitá sdělení, na která jsem v dopise pozapomněla. Někdy to bývá dokonce i ten důvod, kvůli kterému jsem dopis vůbec začala psát. Snažím se, abych dodržovala jen jedno takovéto P.S.
Kapitolu samu pro sebe představuje obálkové oslovení. Náš kamarád „macho“ např. vždy jasně píše jméno muže a malým písmem dodává - s rodinou, a to kuriózně i v případech, kdy se vlastně obrací na mě.
Mnoho zábavy s luštěním adres přeje pisatelka