Foto: Profimedia
Přišla jste podpořit Patricii Pagáčovou a její charitativní psí kalendář, máte tedy doma nějakého psího mazlíčka?
Nám umřel pejsek asi před dvěma lety. Vzali jsme si z Dočasek DD, což je organizace, která má pejsky v domácím prostředí do dočasné péče starou desetiletou čivavu. Dočasná péče se stala trvalou. Takže u nás dožila. Teď pejska nemáme.
Rozhlížíte se?
Ne, ne, ne, já už nechci pejska. Já už vůbec žádného nechci. Měla jsem celý život psy a teď jsem ráda, že mi děti odrostly. Justýně je osmnáct, Theodor má jedenáct a já už chci být konečně svobodná. Nechci se třikrát denně vracet domů. Jsem taková, že pořád na to zvíře myslím, aby bylo vyvenčené, aby nebylo samo a tak. Už to nechci.
A myslíte, že vám nebude chybět ten teplý chlupatý kožíšek?
Teď ne. Pejsek je skvělá věc, ale je to strašná práce. Lidé by si měli uvědomit, že to není jenom na mazlení, ale že tam je ta péče a já jsem pečlivá, takže tomu dávám hodně a teď chci čas jenom pro sebe.
A vaše dcera nebo syn?
Dcera pořád otravuje, ta by chtěla italského chrtíka, že vypadají stejně a že by k sobě šli. A já jí říkám, to je skvělé, jsi plnoletá, pořiď si chrtíka do svého nového života a já ho nebudu ani hlídat, ani venčit. Nic.
Taková škola života…
Já jsem si takhle pořídila v osmnácti kokršpanělku a měla jsem ji pak patnáct let a dala mi velkou školu do života, takže jsem opatrná pořídit si pejska, protože pak jsou lidé, co si vezmou domů psa a za půl roku ho dávají do jiné rodiny, nebo za dva roky nebo za tři a to je pro ně hrozný stres. Takže je opravdu nutné k tomu přistupovat zodpovědně.
Co teď tedy máte v plánu?
Pracovat, protože jsem se celé léto flákala. Po několika letech jsem si užívala hodně volna a odpočinku a teď znovu naskakuji. Rozjíždíme velký seriál, pokračování nebo nové příběhy v ZOO. V Divadle Radka Brzobohatého rozjíždíme divadelní sezonu, takže už se bude po večerech hrát a celý den se bude točit. No a musím dopsat čtvrtou knihu, kterou mám rozepsanou.
Takže máte rozepsanou knihu...
Ano, ale musím ji dokončit. Už jsem slíbila, že ji dopíšu. Takže teď jsem si dala volno měsíc. Ale ani jsem nepsala, vlastně v létě nic, takže teď snad se mi to podaří.
Sbírala jste inspiraci?
Spíš ne. Spíš jsem nedělala vůbec nic, což jsem si nedovolila několik let. Opravdu jsem jenom jedla, spala, cestovala, koupala se, setkávala se s přáteli. Dělala jsem věci, na které jsem neměla čas.
Četla jsem, že jste byla v New Yorku. Je ještě nějaká jiná destinace, která byla takhle zajímavá?
Byly jsme v New Yorku s Justýnou čtrnáct dní, to bylo super. Bylo to krásné, ale hrozně intenzivní a hlučné, takže mi to stačilo. Pak jsme byli na rodinné dovolené v Itálii, celá rodina. A potom jsem jezdila po různých koupalištích a přehradách. Mám ráda písečné pláže, takže jsem je vyhledávala a koupala se u jezer. Fakt jsem si to užila ve velkém.
A když si najdete čas na psaní té knihy, v které denní období máte múzu nejintenzivnější?
Vůbec to takhle nemám. Mám to vyloženě tak, že sednu a jsem jako v práci. Když si mohu dovolit to „múzování“, sednout si a cítím to, tak je to někdy večer. Dám si k tomu ráda skleničku. Někdy je to ráno, ale takhle bych asi nic nenapsala. Je to o tom, že si musím každý den sednout a každý den si dávám limit, že mám třeba tisíc slov. Nebo když vím, že jich nenapíšu tisíc, ale pět set, tak příště přidám nebo uberu, ale vlastně si hlídám plán. Jinak bych to nedopsala. Takové to, jak si lidé myslí, že budou psát jenom když to budou cítit, tak tu knížku budou psát potom třeba deset nebo patnáct let.
Stal se vám už někdy autorský blok?
Ano, mám spoustu bloků. Pořád se bojím, že to nedopíšu, rodina mi stále opakuje, že jim tvrdím už potřetí nebo počtvrté, ale že jak mě znají, tak to určitě dopíšu. Ale já si vážně myslím a bojím se, že to nedopíšu. A je to opravdu opravdové, protože jak je v tom člověk sám, nemáte se o koho opřít. Jste prostě sám a až to napíšete, tak dostanete redaktora. Tak pochybuji, jestli to zvládnu, jestli třeba ty tři knížky nebyly limit a ta čtvrtá už je třeba nad limit. Pořád vlastně mám bloky. Říká se tomu bažina zoufalství. To je takový psychologický jev, kdy máte pocit, že máte geniální nápad a začnete na něm pracovat. Pak přijdete na to, že tak geniální není. Pak zjistíte, že jdete dolů a pak vám přijde, že je to trochu pitomé. A pak spadnete do té bažiny a máte pocit, že je to úplná marnost, zbytečnost a nesmysl. A tam často lidé odcházejí a vzdají to. A vy musíte v té bažině zůstat a říct si, že to dopíšete nebo doděláte, nebo namalujete, nebo poskládáte tu hudbu, a pak to jde nahoru.
To je tedy něco...
A pak si řeknete: „Hele, nevypadá to úplně strašně, jak jsem si představovala, zkusím to dopsat.“ Nastane fáze, kdy jdete nahoru a řeknete: „Vypadá to trochu jinak, než jsem si představovala, ale vlastně to není úplně špatné.“ Dopíšete to a řeknete: „Hele, to je vlastně skvělé. Je to jiné, ale to by mě ani nenapadlo, že to takhle může být.“ Nakonec se třeba dostaví úspěch.
Myslíte, že nakonec přijde i ta pátá kniha?
To já nevím. Teď mám pocit, že ta pátá, o které přemýšlím, bude samozřejmě lepší než ta čtvrtá. Takže vlastně utíkám k té páté a říkám si, že jsem tu čtvrtou neměla psát, měla jsem skočit do páté rovnou. To ale samozřejmě nejde. Takže ta myšlenka tam maličko je. Mě to vlastně baví a přináší mi to radost. Přináší mi to i peníze.
Tak to je důležité!
Poměrně hezky mě to živí a mám svoji velkou čtenářskou základnu, protože se to fakt prodává po deseti tisících a já jenom žasnu. Už je toho prodaného asi sto padesát tisíc, nemám přesný přehled. Takže krása. Jenom mít témata, pozorovat lidi, přemýšlet a hlavně udělat si ten čas, protože to vypadá, že jsou to jednoduché knížky, ale nejsou jednoduché. Vypadají, že jsou lehce psané, jak říkají lehkou rukou, čtivé, ale já se mezi řádky snažím vkládat nějaká poselství, různé hádanky. Myslím, že každý, kdo řekne, že je lehké napsat knihu, si nikdy nezkusil napsat ani esemesku.
Co je nejdůležitější?
Musím hodně nastudovat různé věci. I když oni řeknou: "Co tam máš nastudováno?" A já říkám: "No a u té černé díry, když ses tomu smál, tak to sis myslel, že jsem si to jenom tak vymyslela?" „Aha, to bylo vtipné.“ A já? "No ale to musíš něco nastudovat, aby sis pak z toho mohl dělat srandu, že?" Ta lehkost obnáší poměrně velkou práci. Stejně jako třeba klaun, aby mohl vypadat, že lehce a vtipně upadl, tak je to akrobat, který musel trénovat velmi tvrdě a musí být skvělý sportovec nebo gymnasta.
Nový komentář
Komentáře
Vůbec nevím, kdo to je. Z článku jsem pochopila, že je to seriálová herečka, tedy ji ani znát nemůžu, neb televizi nemám a na seriály nekoukám. Ani netuším, co napsala za knížky. Asi to bude něco podobného těm seriálům... "On ji má rád a ona ho nemá ráda, nebo ona ho má ráda a on ji nemá rád, v nejlepším případě se oba mají rádi" To je citát Jiřího Grossmanna, toto. No, asi se to její čtivo i prodává. Moc mě to nepřekvapuje, od té doby, co se velkou spisovatelskou hvězdou stal Josef Formánek, o jehož osobních lidských kvalitách mám mínění získané léty zkušeností. A to tenkrát ještě tolik nechlastal, jenže on je takový šíbr, že i ze selhání, za která by se jiný do krve styděl, vytloukl kapitál. Tudíž vím, že fakt, že někdo napsal knihu, ještě neznamená, že je třeba jej obdivovat a hned mu říkat spisovatel, stavět ho na roveň skutečným spisovatelům.
výživný rozhovor, nic jsem se nedozvěděla, jednoduchost na obou stranách. Dnes je každý spisovatel, proto je obtížné najít v tom balastu, dobrou knihu